Pád a Černobílá v barvě

Pitoreskně absurdní film plný černého humoru, který zachycuje jeden den v ulicích meziválečné Moskvy. Lidské vztahy jsou tu stejně absurdní a zvrácené jako celá doba a tak není divu, že se během onoho dne vcelku nic nestane - až na několik mrtvých stařen a jednoho potlučeného kocoura.
„Ruská meziválečná literatura - Charms, Bulgakov a další - mě fascinuje pro svoji absurditu. Rusko, jeho skok z feudalismu do socialismu. Rašící kapitalismus Stalin utnul ze dne na den. V zemi ale zůstaly buržoazně-feudalistické aspekty vyšší společnosti. Krásné kavárny a hotely, které byly postaveny pro elitu, smetánku a umělecké komuny. Najednou se do nich navezl póvl z ulice." (Aurel Klimt) ČERNOBÍLÁ V BARVĚ
Program ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Film se odehrává během jediného dne v šedivé meziválečné Moskvě, kde lidské charaktery jsou stejně zvrácené jako celá doba. Dílo má znatelný nádech absurdně černého humoru a hrdě se hlásí k odkazu Daniila Charmse, Michaila Bulgakova a dalších ruských autorů údobí mezi dvěma světovými válkami.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Distribuční titul, vytvořený spojením dvou snímků - krátkého loutkového filmu Pád a dokumentu Černobílá v barvě. První, který natočil Aurel Klimt na motivy povídek ruského spisovatele Daniila Charmse, vypráví o jednom absurdním a šedivém dni v meziválečné Moskvě, v němž se až na několik mrtvých stařen a potlučeného kocoura vlastně nic nestane. Druhý je portrétem romské zpěvačky Věry Bílé a její skupiny Kale. Režie: Mira Erdevički-Charap.

Autor/Zdroj: /Cinema


Do kin přichází v prosinci dva nové české filmy, na kterých se podílela Česká televize. Neobvyklé spojeni animovaného filmu (Pád) a dokumentu (Černobílá v barvě) do jednoho bloku je sice trochu riskantní, ale nikoliv nezajímavé. Spiš naopak
Pád
Ocelovými mraky zatažená obloha přikrývá k uzoufání šedivé město. Jen rudé hvězdy na věžích prosvětlují tenhle přízračný kraj beznaděje. Konečně svítá. Opilci se s bujarou náladou probouzejí do nového dne, zatímco před "magazínem" rychle roste zástup holek, matek i babek, které ve svých nuzných šatech a šátcích připomínají pluk poslední naděje.
A právě ted'se to všechno stane! Kocour s kočkou si vymění pár společenských a genetických informací a ten stařeček, dosud tupě sedící na střeše a své vyhaslé oči vpíjející do oné rudé hvězdy na horizontu, se začne pomalu ale jistě sesouvat níž a níž, ke kraji střechy, k okapu... Jak skončí jeho pád?
Animovaný film režiséra Aurela Klimta (Eastern - Krvavý Hugo, O kouzelném zvonu), který vznikl v koprodukci FAMU, České televize a Krátkého filmu, je sice inspirován "širokou ruskou duší" stejně jako jeho předchozí úspěšný snímek Maškin zabil Koškina (1995), ve svém výsledku jsou ovšem oba filmy rozdílné jako den a noc. Laskavost a trpká shovívavost Maškinova se mění v nemilosrdnou upřímnost a hořkou deziuluzi Pádu, lehoučká groteska v nefalšovaný horor. Ano, i tentokrát se budete smát, ale smích vám bude tuhnout na rtech. Do posledního detailu propracovaná podobenství, plná depresivních výjevů a sarkastického humoru, vám budou zalézat pod nehty stále víc a víc, až místo onoho vzdáleného Ruska najednou neuvidíte rázovité bábušky a dědušky, ale sami sebe, vlastní shrbený hřbet, vlastní otupělost, vlastní "novácký" hlad po senzaci, vlastní rutinu, jež vás umrtvuje a vede k bezcitnosti. Ve třinácti minutách se toho o sobě zkrátka dozvíte víc, než byste čekali - a možná i chtěli.

Černobílá v barvě
Bóže, tady je Věra Bílá nejlepší, tady nemluví a nepřemejšlí," praví s bezelstnou upřímností manažer úspěšné rómské zpěvačky Věry Bílé a pohladí její plakát na zdi. Mimoděk tím prozrazuje podstatu vzájemného soužití i nejednoznačnost a obtížnou uchopitelnost této svérázné osobnosti. Zároveň tím hned v úvodu filmu naznačuje, jak těžký úkol před režisérkou Mirou Erdevički-Charapovou stál, chtěla-li tuto unikátní ženu zachytit v její opravdovosti, bez zkreslujících pseudomouder a hudebních berliček.
Hlavní roli si v hodinovém dokumentu Černobílá v barvě zprvu bere hudba. Teskné, pomalé i ohnivě rytmické cikánské písně s naivními a přitom tolik jímavými texty. Věra Bílá se v nich představuje jako dokonale přesvědčivá interpretka. "To jde z ní, ona snad ani neví, že zpívá," říká její manažer Emil.
Postupně do filmu přináší své vlastní životní zkušenosti a vlastní písně i další členové její doprovodné skupiny Kale. Každý má nějakou svou lásku, rodičovský stesk, bídu, bolest či naopak radost. Máloco se dozvídáme přímo, většina z oněch radůstek a bolístek se nám zjevuje jen jaksi mimoděk a zbytek (aniž bychom měli šan ci rozumět slovům) dopovídají písně. "Zpívám tu těžkost, co jí mám, někdy brečím a nikdo o tom neví." říká Věra Bílá doslova.
Díváme se na Věřin domov v Rokycanech, kde pečou placky na holé plotně a válí se na vysoce nastlaných polštářích, hrozně kouří a pak si rozebírají léky z velkého košíku systémem "to je moje, to tvoje". Do popředí filmu se opět vrací Věřina ohromná mamutí postava, tolik kontrastující s jejím procítěným, lehkým hlasem. Je to ohromný kontrast, ale film ho umí zachytit s neuvěřitelnou samozřejmostí. Roztomilá je například scéna u švadleny, kdy si Věra navrhuje šaty na pařížské turné a kreslí návrh na štíhlounké postavičce: "Nikdy nezhubnu, dokavad' se líbím manželovi, tak je to dobrý, a potom, ať jde do prdele."
Členy skupiny Kale poznáváme jako jednu velikou, širokou rodinu a u Romů je rodina velmi pevné společenství. Skoro až kýčovitě dojemný je duet Věry se starým otcem. Když kytarista odejde za lepším, je nahrazen bratrancem, který do té doby dělal dělníka se sbíječkou. Rodina prostě ovládá mnoho z jejich života. Jeden z členů kapely k pobavení Věry předvádí prase, druhý spěchá s řízkem přes celý talíř, ale pak zazní taková usedavá píseň - a člověk se už zase nemůže smát.
Mira Erdevički-Charapová se neptá na velká moudra, ukazuje nejobyčejnější každodennost a odměnou jí je nejpravdivější pravda o životě, v níž má své místo nejen velký pařížský úspěch, ale i nákupy v secondhandech, synovo vězení, vlastní nezdolná vášeň pro hru na automatech... Teprve pak jsme připraveni porozumět oné výše zmiňované tíze: "Uzavírám se ve svém vlastním domově a žiji jakýsi dvojaký život utečence, nejsem už ani cigánka, ani gádžovka, jsem svá a sama."
Černobílá v barvě není jen o Věře Bílé a její muzice, je i otevřeným a ničím nezkresleným
pohledem do života romské komunity, jaký jsme u nás ve své upřímnosti zřejmě ještě neviděli. Ve srovnání s tím je absence záběrů z vrcholného pařížského koncertu, nahrazovaná jakýmsi videem, vlastně zanedbatelná. Cesta
k jednomu velkému srdci totiž svůj cíl neminula.

Autor/Zdroj: pf/sek/Cinema