Otec na služební cestě

„O životě jednoho oddaného straníka v nelehkých 50. a 60. letech Titovy Jugoslávie očima jeho syna. Kusturica má neobyčejně vytříbený vypravěčský talent, jeho film (jak je ostatně typické) zabírá poměrně dost rozsáhlý dějinný úsek a umožní divákovi prožít komunismus po balkánsku na osudech jedné rodiny. Miki Manojlovič v hlavní roli (Kusturicův dvorní herec) je tradičně bezchybný, režisér netahá z diváka emoce laciným vršením "působivých" scén, naopak, kouzlo Otce na služební cestě tkví v pečlivé drobnohře s charaktery a citlivým pojetím těch opravdu emotivních scén (např. příjezd rodiny za otcem do pracovního lágru). Jako nitka se pak příběhem vine dospívání hlavního hrdiny, a to všechno drží pohromadě až překvapivě dobře.“
Projekt 100/2005

Druhý celovečerní film jugoslávského režiséra Emira Kusturici Otec na služební cestě definitivně získal autorovi, jenž ve svých dílech nezapře inspiraci českou novou vlnou, světové renomé zviditelněné Zlatou palmou v Cannes a nominací na Oscara. Kusturica zde scelil své osobité režisérské gesto se svými osudovými tématy, která z něj dělají autora jako by se neustále pohybujícího v kruhu. Kruhu emocí a vášní, lidství a ideologie, politiky a snu, které se slévají do jediného chaotického řádu světa. - Otec na služební cestě vypráví očima chlapce Malika (Moreno di Bartoli) příběh jedné rodiny postižené proměnou komunismu v Jugoslávii v roce 1948, kdy se Tito odklonil od Stalina a zemi zachvátily politické čistky, na které doplatila i řada komunistů. Jedním z nich byl Malikův otec Meša (Predrag-Miki Manojlović), který za nevinný komentář novinové karikatury skončí v lágru. - Film se řadí k té části Kusturicova díla, v němž se jeho autor stává svébytnou politicko-historickou pamětí jednoho národa. Pro balkánskou mentalitu ovlivněnou postojem „přeměnit trápení na radost“ i pro vlastní Kusturicův pohled na svět je příznačné, že se oběť i její „kat“ později sejdou u jednoho stolu na svatbě. Filmem, který je plný jemně absurdního humoru, tak prostupuje fatalistická životní filosofie, že každý má svou vinu, ale ne každý své odpuštění.
Divák je příběhem provázen malým chlapcem, čímž se otevírá další pro Kusturicovu tvorbu klíčové téma - přechod mezi nevědomým dětstvím, které věci chápe jako poetická fakta bez souvislostí, a uvědomující si dospělostí. Rozpor dětského příběhu a skutečnosti je zdrojem pro film tolik příznačné melancholie a nostalgie. K ní přispívá i práce kameramana Vilko Filače, která filmový prostor tónuje do pastelových barev, i posmutněle optimistický hudební motiv hraný na harmoniku, který se celým snímkem proplétá.
Otec na služební cestě je filmem zasvěcení, kterému se Kusturicovy (dětské) postavy vzpírají svojí touhou snít a létat (tak jako Alex a Elaine z Arizona Dream). I Malik se snaží dostat do oblak a během svého posledního „náměsíčného“ cestování vystoupá proti všem zákonům přírody nad strom – a pak ještě výš. Jeho polotajemný, polovědoucí úsměv říká, že už pochopil, ale rozhodl se ještě chvíli snít.
„Otec na služební cestě má možná ze všech Kusturovicových filmů nejvíce jemných odstínů a je nejzábavnější; je méně groteskní než Underground a pamětihodnější než Dům k pověšení.“ Katherine Dieckmanová
(upraveno z textu Jindřišky Bláhové)
Kino AERO

Poté, co na sebe Emir Kusturica upozornil debutem Vzpomínáš na Dolly Bell? (1981, FP 8/84), získal mezinárodní uznání dalším filmem z prostředí Sarajeva Otec na služební cestě (1985). I v tomto snímku s podtitulem Milostný historický film vychází z podobných témat a principů, jako ve svém prvním díle. Děj se tentokrát odehrává v letech 1950-52 a vypravěčem je šestiletý respektive osmiletý chlapec Malik. Jeho otec není na služební cestě, nýbrž se ocitá na nucené práci v dolech a posléze ve vyhnanství. Důvod jeho potrestání je podobně malicherný jako v Kunderově Žertu: stačí jedna věta, o níž se zmíní nespokojená milenka, a osud celé rodiny se změní. Jenže zatímco u nás v padesátých letech šlo mj. o opatření proti "titovské klice", v Jugoslávii byli naopak vězněni skuteční či jen domnělí Stalinovi příznivci. Ideologie však byla táž. - Malikův tatínek Meša je komunista jako řemen, ale také děvkař. Po poznámce soudružky Ankicy, pronesené před Mešovým švagrem, který pracuje u státní bezpečnosti, následuje mužovo zmizení. Pro rodinu nastanou těžké časy: maminka Sena se stará o Malika a jeho staršího bratra Mirzu, posléze s dětmi následuje manžela do vyhnanství na stavbu hydrocentrály. Tady se Malik poprvé zamiluje do ruské dívenky Máši. Po vypršení otcova trestu se rodina vrací zpět a na svatbě dalšího maminčina bratra se vše zdánlivě urovná. - Kusturica v sobě nezapře školení českou novou vlnou a kombinuje realistické vyprávění s drobnými, téměř surreálnými pasážemi, právě tak jako spojuje tragické a komické. Vše doprovází četné písně a důležitým leitmotivem jsou rozhlasové reportáže z fotbalových utkání. Při zmiňované svatbě porazí Jugoslávie Sovětský svaz na olympijském turnaji v Helsinkách. - Ve snímku se svérázně odráží historická epocha, jež dodnes ovlivňuje dění v bývalé Jugoslávii a s níž se země dosud nevypořádala.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2005/1

Druhý celovečerní film jugoslávského režiséra Emira Kusturici Otec na služební cestě definitivně získal autorovi, jenž ve svých dílech nezapře inspiraci českou novou vlnou, světové renomé zviditelněné Zlatou palmou v Cannes a nominací na Oscara. Kusturica zde scelil své osobité režisérské gesto se svými osudovými tématy, která z něj dělají autora jako by se neustále pohybujícího v kruhu. Kruhu emocí a vášní, lidství a ideologie, politiky a snu, které se slévají do jediného chaotického řádu světa. - Otec na služební cestě vypráví očima chlapce Malika (Moreno di Bartoli) příběh jedné rodiny postižené proměnou komunismu v Jugoslávii v roce 1948, kdy se Tito odklonil od Stalina a zemi zachvátily politické čistky, na které doplatila i řada komunistů. Jedním z nich byl Malikův otec Meša (Predrag-Miki Manojlović), který za nevinný komentář novinové karikatury skončí v lágru. - Film se řadí k té části Kusturicova díla, v němž se jeho autor stává svébytnou politicko-historickou pamětí jednoho národa. Pro balkánskou mentalitu ovlivněnou postojem „přeměnit trápení na radost“ i pro vlastní Kusturicův pohled na svět je příznačné, že se oběť i její „kat“ později sejdou u jednoho stolu na svatbě. Filmem, který je plný jemně absurdního humoru, tak prostupuje fatalistická životní filosofie, že každý má svou vinu, ale ne každý své odpuštění.
Divák je příběhem provázen malým chlapcem, čímž se otevírá další pro Kusturicovu tvorbu klíčové téma - přechod mezi nevědomým dětstvím, které věci chápe jako poetická fakta bez souvislostí, a uvědomující si dospělostí. Rozpor dětského příběhu a skutečnosti je zdrojem pro film tolik příznačné melancholie a nostalgie. K ní přispívá i práce kameramana Vilko Filače, která filmový prostor tónuje do pastelových barev, i posmutněle optimistický hudební motiv hraný na harmoniku, který se celým snímkem proplétá.
Otec na služební cestě je filmem zasvěcení, kterému se Kusturicovy (dětské) postavy vzpírají svojí touhou snít a létat (tak jako Alex a Elaine z Arizona Dream). I Malik se snaží dostat do oblak a během svého posledního „náměsíčného“ cestování vystoupá proti všem zákonům přírody nad strom – a pak ještě výš. Jeho polotajemný, polovědoucí úsměv říká, že už pochopil, ale rozhodl se ještě chvíli snít.
„Otec na služební cestě má možná ze všech Kusturovicových filmů nejvíce jemných odstínů a je nejzábavnější; je méně groteskní než Underground a pamětihodnější než Dům k pověšení.“ Katherine Dieckmanová
(upraveno z textu JindřiškyBláhové) Kino AERO

Šestiletý Malík dospívá v bouřlivých padesátých letech v režimu Titovy Jugoslávie. Otec se bezdůvodně dostane do vězení. Celá rodina se musí stěhovat a ta hodná teta, co Malíkovi darovala překrásný míč, má přímý podíl na tragédii jeho rodiny... Opět se ocitáme v době Kusturicova dětství, kdy podle scénáře sarajevského básníka Abdulaha Sidrana, který napsal i scénář pro film Vzpomínáš na Dolly Bell?, vznikl lidský film prodchnutý láskou k zemi, dětství a rodině. Stylem se film podobá Fellinimu, samotný Kusturica o své inspiraci říká: „Miluji Felliniho zálibu v protikladech, jeho způsob ukazovat obě stránky mince, jeho nervozitu, jeho zvědavost vůči lidovým a středním vrstvám, jeho směšování tragického a komického, jeho smysl pro lidovou kulturu." Film získal Zlatou palmu na MFF v Cannes 1985 a nominaci na Oscara.

Autor/Zdroj: /Kino AERO