Osvobozené ruce

"Osvobozené ruce". Děj tohoto německého filmu natočeného podle románu Ericha Ebermayera líčí duševní zápas prostého venkovského děvčete, nadaného uměleckými sklony k řezbářství a sochařství, o pochopení a uplatnění, ale také vnitřní boj dívčí bytosti mezi její touhou po povrchním pozlátkovém štěstí a hlasem, volajícím na cestu za prací k pravému umění. Režisér Hans Schweikart rozvedl námět ve filmový děj s patrným porozuměním pro jeho vážnost a myšlenkovou náplň, když při tom měl možnost časté záměny prostředí, často kontrastujícího: z venkova, z jeho pastvin a polí, z primitivní radosti venkovských obžínek převádí hrdinku do Berlína, přímo do ateliéru sochařky, kde v seriové výrobě výtvarných kýčů jsou poprvé srážena v rozletu křídla její umělecké touhy.

Pak diváka přenáší střihem do velkoměstských podniků, kde naší hrdince dává zbožně naslouchat Beethovenově páté symfonii C-moll, hrané vynikajícím způsobem hamburským filharmonickým orchestrem řízeného dr. Hansem Schmidem. Děj se posouvá do sochařského atelieru opravdového umělce profesora Wolframa, tam jí nechává používat chvíle prchavého štěstí v Italii a umožňuje jí umělecké probuzení při vnímání jejich výtvarných památek. V hlavní úloze Brigita Horneyová zhostila se především přesvědčivě těžkého úkolu, aby zpodobnila venkovskou pasačku a propůjčila jejímu drsně svěžímu přírodnímu zjevu životnost. V tom, ať už tančí divokou polku či jak později je stržena tóny mohutné melodie, vyzírá z její očí duše velkého dítěte, které chce dobýt svého ideálu. V ostatních rolích diváci uviděli Olgu Čechovou, jako velkoměstskou sochařku, elegantní, ale také podivuhodně svěží a svůdnou. Pak je tu Ewald Balser hrající umělce, ovlivňujícího mladistvou nadšenku, a také Carel Raddatz v úloze zámožného, hodně prozaického, ale ve skutečnosti doopravdy zamilovaného mladíka.