O princezně Jasněnce a létajícím ševci

POZOR SPOILER

Královský rádce hledá slunce. To totiž ne a ne vyjít. I pan král je buzen, aby se na tu záhadu podíval. Ostatně za chvíli se ukáže, co je příčinou. Přichází sem totiž Sluneční paní. Ale také čarodějnice od Černého potoka. Ty dvě nekvasnice se totiž opět pohádaly a čarodějnice vzala Sluneční paní kohouta, který jí vlezl do panství. A král má rozhodnout, kdo je v právu. On rozhodne ve prospěch Sluneční paní a tím si to pěkně podělal u protistrany. Ta dává kletbu na jeho dceru, a to takovou, že si vezme ševce. A proto dá král princeznu zavřít do věže.

Nedaleko se potuluje švec Jíra a kovář. Na ně pošle čarodějnice Řimbucha, který jim nabídne práci, když se zrovna o ni hádají. Za tři dny vykove kovář slepici a krejčík vymyslí létající aparát. A právě s jeho pomocí se dostane až ke královské dceři do věže. Ona se jmenuje Jasněnka a hned se jí švec zalíbí. Tak se setkají znova, ale to jsou již vyrušeni. Proto prchají.

Zůstanou spolu a jsou šťastní. Ona prodává boty a on šije. Jenže to vadí čarodějnici od Černého potoka a i s dcerou ji unesou.

Smutně bloudí Jíra světem. Hledá a nenachází. Až se ocitne u Sluneční paní, které opraví střevíce, a za to od ní dostane klíč a radu, kde Jasněnku hledat. Jíra ji najde - a nyní zbývá ji jen osvobodit. Jenže proti Jírovi jsou ptáci i Řimbuch a nebýt prstýnku a Sluneční paní, byl by Jíra jistě bradou vzhůru. Takto prchá i s Jasněnkou do veselejších končin. Nu, útěk se vydaří, ale když Jasněnka hledá vodu, narazí na královského zbrojnoše, který ji odveze na hrad, neb mu kyne velká odměna. Takže milý krejčík je tam, kde byl, a ještě si navíc moc nepamatuje.

A zatím jsou u Jasněnky již princové na námluvách. Ale ona chce jen toho, co jí najde ztracený střevíc. Ten, co zbyl princezně na noze, se opět čirou náhodou dostává až k Jírovi a on má velkou radost. Ihned spěchá za Jasněnkou. Ale jen tak snadné to přece jen nebude…

Příběh mladého ševcovského tovaryše Jíry (J. Potměšil), který si vyrobil z jemné kůže křídla. S jejich pomocí chasník napřed vysvobodí princeznu Jasněnku (M. Kuklová) z věže královského hradu, kam ji zavřel její otec (L. Tokoš) v marné snaze zabránit věštbě zlé čarodějnice (H. Růžičková). Posléze ji vymaní i z moci samotné čarodějnice a její dcery Černavy (Y. Blanarovičová), které se nelíbilo, že Jasněnka je s Jírou šťastná. Významnou roli v příběhu hraje laskavá Sluneční paní (V. Humheyová) a čarovný nápoj zapomnění, jehož moc je nakonec zlomena. Dobro zvítězí nad zlem a princezna Jasněnka se může provdat za svého Jíru…

Zdroj: ČT

Jednoho rána nevyjde slunce, jenže králi se nechce vstávat a zabývat se problémem odloženého svítání. Vzápětí se na hrad dostaví Sluneční paní se stížností na čarodějnici z Černých lesů, která zabila a upekla jejího zlatého kohouta, budícího slunce. Král váhá, ale po dlouhém přemlouvání chůvy a dcery Jasněnky rozhodne ve prospěch Sluneční paní. Kohout obživne, slunce vyjde, ale rozzlobená čarodějnice, která se na zámek dostavila i s hubatou dcerou Černavou, předpoví králi, že se Jasněnka provdá za usmoleného ševce. Princezně to pranic nevadí, ale králi zjevně ano, takže nechá dceru zavřít do věže, aby kletbě zabránil. Mezitím čarodějnice objeví v lese dva chasníky, kteří se přou, kdo z nich je ve svém oboru lepší. Poskytne jim materiál a lhůtu tří dnů, během níž má každý vyrobit to nejlepší, co dokáže. Zatímco kovářský tovaryš Ondra vyrobí železnou slepici, která běhá jako živá a snáší železná vejce, švec Jíra si vyrobí z jemné kůže křídla a odletí. Když se pak dozví o princezně ve věži, vyletí na ochoz, aby se na ni podíval. Oba se do sebe zamilují, a když je další noc přistihne král, podaří se jim v poslední chvíli uletět na Jírových křídlech. Žijí v malé světničce, kde Jíra dělá boty a Jasněnka je prodává na trhu. Černava však začne Jasněnce její štěstí závidět, a tak ji čarodějnice unese a uvězní na svém hradu. Jírovi po princezně zůstane jen červený střevíček, který mu ukazuje cestu. Dorazí až ke Sluneční paní, od níž dostane za opravu střevíce radu, kde hledat princeznu a kouzelný prsten, s jehož pomocí se mu to skutečně podaří. Napije se však kouzelného lektvaru zapomnění. Podle kletby si vzpomene pouze tehdy, pokud najde něco, co nikdy neztratil.

Zdroj: Nova

Zlomyslná čarodějnice se chce pomstít královské dceři a určí pro ni ženicha - usmoleného ševce. Pohledný a vynalézavý tovaryš Jíra sestrojí křídla a vyletí až na věž královského hradu. I když je jen obyčejný švec, princezně se zalíbí a smíří se s ním i samotný král. Ošklivé čarodějnici a její poťouchlé dcerušce jejich plány nevyjdou... Pohádka plná dobrodružství, překvapivých kouzel a dobré pohody. Úspěšný film nelze opominout ani v užším výčtu populárních pohádkových snímků, i když většina diváků ho viděla už jen na obrazovce.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu

Přiznám se rovnou, že pro České pohádky Jana Drdy mám zvláštní slabost, která přetrvala a nebyla přehodnocena ani dospělým věkem. A tak i dnes mohu prožívat čtenářské potěšení z nápaditých a nově pojednaných obměn klasických pohádkových schémat i z oné příslovečné „vtipné kaše“, kterou byli Drdovi hrdinové zhusta krmeni. Těším se z krásy jeho českého jazyka, jenž oplývá bohatostí jadrných lidových rčení, moudrých a přitom prostých průpovídek, trefných přirovnání. Kromě toho — a to je asi hlavní důvod, proč k těmto pohádkám tíhne každý, kdo jim v dětství jednou podlehl (přiznal se k tomu i režisér právě uváděné filmové pohádky O PRINCEZNĚ JASNĚNCE A LÉTAJÍCÍM ŠEVCI Zdeněk Troška) – v Drdových pohádkových příbězích je ještě něco navíc než jen boj dobra se zlem, krásné princezny, udatní hloupí (případně i chytří) Honzové a zlí či dobří duchové: Drda citlivě, nenásilně, ale nikoli zas v ochranné bavlnce přibližuje dětem mnohé ze života dospělých, přičemž neuhýbá do zjednodušení ani nepřekrývá ostrou, často hrubou barvu pastelovým odstínem. Staví se k dítěti jako k rovnocennému partnerovi, který umí pochopit a přijmout jeho humor i vážnost, a kterého tudíž netřeba šetřit, chce-li mu ukázat jak lidskou (nebo i nadpozemskou) zlobu, krutost, neštěstí a smrt, tak sílu lásky a bolest z její ztráty (jak je tomu např. v baladické, do mollové tóniny vyladěné pohádce Zlaté kapradí, která byla před léty také zfilmována). Drdovy pohádky považuji za významné dílo v dějinách našeho pohádkového písemnictví, cením si jejich originality i přirozenosti autorovy stylizace do role bodrého mudrce, který čerpá z bohaté tradice lidového vypravěčství, aniž by tím narušoval svébytnou pohádkovou strukturu.

V adaptačním pojetí scénáře Karla Steigerwalda, stejně jako v Troškově režii je patrný sympatický záměr pohádkový námět nemodernizovat, ubránit jej před soudobými „novotvary“, zavedenými zejména v televizních pohádkových inscenacích, v nichž, jak se zdá, je pod heslem „dětem pro radost“ dovoleno vše. Režisér s tvůrčím týmem si naopak předsevzali zachovat v co největší míře starobylou, ba přímo staročeskou pohádkovost, počínaje obrazovou malebností lidového baroka, svéráznými venkovskými i královskými figurkami, poutavostí libých i hrůzostrašných dějů až k pocitovým vjemům údivu, úleku a nakonec radosti ze zvítězivšího dobra. Troškovy ambice prozrazují ohlédnutí za dnes již legendárními filmovými vzory jako Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou na čele, Sůl nad zlato. Jinak řečeno — film usiluje o trvalý zážitek v dětské paměti, z něhož si děti mezi sebou s oblibou připomínají furiantské kousky statečných reků i vrtochy rozmarných princezen, nebo citují směšné výroky zdětinštělých králů, komických sluhů či pošetilých chův. Srovnám-li Troškovu Jasněnku s filmovými pohádkami z posledního období, chce se mi říct, že se mu tento záměr „skoro“ povedl a jeho film vynikl v té chudobě obrazotvornosti, zakrývané křečovitými kejkly, filmařsky ohromujícími triky a herecky podbízivými parodiemi pohádkových postav.

Ale je tu drobné slůvko „skoro“, které je třeba zdůvodnit, a to i současně s tvrzením, že tato filmová pohádka dětské publikum bezpochyby okouzlí. Touto předpovědí nechci své výhrady alibisticky tlumit, nýbrž chci upozornit na potřebnost právě takových filmů, jako je ten Troškův, pro dnešní mladou generaci, zahlcenou nespočetnými variacemi počítačových her, které jsou doprovázeny umělými monotónními zvuky, kdy se z dětských očí vytrácí zářivý výraz štěstí ze spontánní hravosti a je nahrazen strnule bezkrevným soustředěním v úsilí neztratit body, nebýt poražen — to jest zničen. V tomto smyslu Troška učinil chvályhodné, výchovně ozdravné gesto — vtáhnout děti do světa nevypočitatelně a nepředvídatelné imaginace, kde už samotné vnímání je tvořivým, obohacujícím a samostatným jevem.

Chci-li přijít na kloub tomu, proč je přesto ve mně určitá nespokojenost z Troškova filmu, musím se znovu vrátit k Drdově předloze. Scénář i film jsou jí věrni hlavně v dějovém přepisu, což značí realizaci všech, i těch nejobtížnějších situací, čárů i vynálezů (např. umná mechanika létajících křídel, mizení a zjevování se figur, animace atd.). Ale tvůrci už nevystihli onen zvláštní podtext Drdovy pohádkovosti, o němž jsem se už jednou zmínila — základní svár dobra se zlem (či lásky a zášti) je totiž dětem předložen s naprostou vážností. Všude jinde Drda štědře humorizuje (v dialogu, komentáři k ději, v popisu situací i postav), ale láska Jasněnky a Jíry je vzdor pohádkovému rozměru lidsky opravdová, i malý čtenář s nimi sdílí jejich radost, když jsou spolu, stesk při odloučení, každé bodnutí u srdce, když ten druhý nějak trpí. Také nadpřirozené bytosti — stará a mladá čarodějnice — jsou tu sugestivně podány jako existující hrozící nebezpečí. Jejich spřádání křivých plánů a zlovolná moc vzbuzují strach a děs. Uvězněná Jasněnka v čarodějčině hradu, jehož okolní atmosféru Drda působivě vylíčil takřka ve středověkých konturách, v chladu kamenných zdí a neproniknutelné husté mlze, nabývá jímavého symbolu poníženého, zmučeného lidství. Proto ani Jírův souboj o její vysvobození není snadný a už vůbec ne předem vyhraný, neboť zjevně zápolí s mocnějším soupeřem. I když ze zápasu vyvázne, je mu zasazena těžká, oslabující rána: čarovnou mocí na něj padne zapomnění a zbaví ho vědomí lásky.

Troška je přece jen vlídnější než Drda a nechce děti zas tolik vystrašit. Snad proto učinil z původně zlodušných, rafinovaně úskočných čarodějnic legrační klaunskou dvojici, maskérsky podivuhodně vymodelované příšery, jež vyvolávají svým pitvořivým chováním a mluvou spíš posměch než děs. Mladší čarodějnice Černava je v knize ztělesněné démonické zlo, sžírající se svou šeredností a lačnící staropanensky po pěkném ženichovi. Filmová Černava (Y. Blanarovičová) je nevydařené, rozdrbané a zlomyslné mládě s vypoulenýma očima, které snad ani nechápe, o co se jedná, proč vede po boku matky tak urputný boj (temperament Heleny Růžičkové v roli staré čarodějnice je jedním slovem živelný!).

Obě tyto bytosti zacházejí se zlem jako se zábavnou hračkou, s rozkoší a gustem předvádějí svůj kouzelnický um, zálibu v odpornostech a v ničivém pudu. Ony si zkrátka na zlo jako by hrají, a to tak, aby se děti co nejvíc smály. Avšak i v pohádkové „logice“ ztrácí takováto zvrhlá, samoúčelná hra poněkud smysl. Ani filmová Jasněnka s Jírou v sobě nemají onu drdovsky pevnou, do sebe vrostlou citovost, spíš jen oku lahodící radostnou, až lehkovážnou úsměvnost (Troška netradičně pojal princeznu jako energickou černovlásku — v podání M. Kuklové —, která si vždy umí poradit, kdežto vzhled Jana Potměšila v roli ševce Jíry se blíží spíš cherubínské jemnosti princů). Důraznější výtku bych chtěla vyslovit k vedlejším postavám krále, chůvy a komořího, jejichž představitelé (L. Tokoš, A. Hegerlíková, J. Čejka) nepřestoupili hranice banální, navíc křečovité šarže.

Posunem ke zjednodušené pohádkovosti se tedy Troška sám připravil o příležitost vložit do pohádkového tématu hlubší lidskou dimenzi. Nežádám však na pohádce příliš? A zvláště na takové, která dosáhla nadprůměrného filmového zpracování (třeba v obrazovém pojetí díky kameře talentovaného J. Brabce, vynikajícím náročným trikovým efektům, výpravnosti exteriérů i interiérů)? Vždyť přináší-li pohádka potěšení a nezpronevěřuje se přitom vkusu, což o Troškově filmu nesporně platí, splňuje vlastně základní požadavek svého žánru. Drdova předloha mě však přesvědčuje, že lze vložit i do „obyčejné“ pohádky neobyčejné poselství — životní pravdu, která se dotýká jak dítěte, tak dospělého.

PŘÁDNÁ, Stanislava. Meditace nad pohádkou. Scéna. 1988, roč. 13, č. 3, s. 5.

Filmová pohádka na motivy příběhu Jana Drdy o odvážném, upřímném mladíkovi, který, veden silou svojí lásky k princezně, překoná mnohá úskalí. Pohádka zaujala především akčními scénami a nebývale aktivní rolí princezny, která se co do počtu svých odvážných činů (zejména v bombastickém filmovém finále) téměř vyrovná udatné mužské postavě létajícího ševce. Aneb na svou dobu nebývale emancipovaný příběh, alespoň co se problému gender studies týče.
Febiofest 2004