Nevera po slovensky

Veselohra ze současné slovenské podhorské vesnice. Na jedné straně realistický obraz vesničanů a vesnického života, na druhé straně komediální nadsázka, kritizující přežívající nešvary. Film vznikl sestřihem třídílného televizního seriálu.

Bartošková Šárka/Československé filmy

Komédia o parte záletných drevorubačov realisticky zachytáva obraz súdobého života na dedine a s humorou kritizuje pretvárku, pokrytectvo i mužskú pýchu.

Renáta Šmatláková Katalóg slovenských celovečerných filmov

Aj teraz prichádzajú do lesa brigádničky a aj teraz sa chlapi o ničom inom nerozprávajú. Už len sa dostať do jednej z chát, kde bývajú. Chlapi, ktorí pília drevo, už o svoje ženy nestoja tak, ako v časoch, keď s nimi stáli pred oltárom. No a každé oživenie je viac ako vítané. Veci sa však nečakane skomplikujú...

Zdroj: RTVS

Jistě i odpůrci Juraje Jakubiska budou souhlasit s tím, že je to jeden z nejosobitějších slovenských tvůrců, jedna z nejzajímavějších režisérských osobností československého filmu současné doby. Právě proto má jeho tvorba přívržence i odpůrce, proto jeho filmy obvykle vyvolávají polemiku. Naposledy byl předmětem této polemiky jeho nedávný film Postav dom, zasaď strom, provokující k diskusi postavou nejednoznačného hrdiny a jeho osudu. Třebaže mám k tomuto filmu své výhrady, sdílím názor, že patří k tomu nejživotnějšímu, co bylo za poslední roky v naší kinematografii vytvořeno. A to právě pro onu polaritu ideově-etického plánu vyprávěného příběhu, která přinejmenším nutí diváka, aby ještě dlouho po návštěvě kina přemýšlel o zhlédnutém díle a jeho sdělení.

Přesto — nebo snad proto, aby se vyhnul obviňování z nejasnosti? — Juraj Jakubisko opustil, doufejme dočasně, půdu otázek po odpovědnosti člověka za to, jak naloží s vlastním životem a charakterem, a vydal se snazší cestou lidové zábavy. Snazší jen zdánlivě, jak ukazuje množství nezdařených nebo průměrných komedií, výrazně převažujících nad těmi dobrými. Bohužel se mi zdá, že Nevěra po slovensku tento nepoměr jen zvyšuje.

Film, který diváci uvidí v kinech, je zkrácenou verzí třídílného televizního seriálu, jehož autorem je mladý úspěšný scenárista Peter Kováčik. Jeho námětem jsou milostné výboje party lesních dělníků, vesměs usedlých ženáčů, v nichž příchod sezónních dělnic probudí pudy, otupělé manželským soužitím. V první části líčí tvůrci neúspěšné výpravy obtloustlých pantátů za pohlednými „lesničkami“, komplikované obdobnými spády jejich šéfa, polesného. Druhá část je věnována kolektivním pokusům o nápravu domnělých neblahých následků nočních výprav, při nichž nejméně pohledná z děvčat údajně otěhotněla. V dojemné shodě se všichni inkriminovaní pánové (žádný z nich pochopitelně ze samčí pýchy nepřizná, že je mimo podezření) rozhodnou, že dívku provdají za jednoho ze svobodných členů party. Jenže poněkud prostoduchý Domino nepochopí léčku a začne si do slíbené hájovny hledat nevěstu na vlastní pěst, společně s kamarádem, vesnickým Edisonem Karčim. Po ztroskotání jejich iniciativních pokusů o seznámení s vhodnými adeptkami manželství se přece jen chystá svatba, která by zkroušeným hříšníkům svalila kámen ze srdce, kdyby jeden z nich v poslední chvíli všechno nevybrebtal. V poslední části pak uražené a posléze kající manželky připraví svým mužům krutou odměnu: udolají je jejich vlastní zbraní...

Jak je vidět ze stručného nástinu děje, film nemá hrdinu, je jakousi vesnickou kronikou na způsob Chevalierových Zvonokos. Mužské postavy středního věku nejsou takřka individualizovány: mají různou fyziognomii, ale jejich myšlení a postoje splývají, takže je jako jednotlivce v průběhu filmu dokonce těžko rozlišujeme. Totéž platí o jejich ženách: i ony se odlišují jen fyzickými znaky, nikoliv mentálně. Každý a každá z nich představují typ „průměrného vesničana“, ve svých projevech značně maloměšťáckého. Typizován (ovšem v jiné kategorii) je i polesný (Otto Lackovič), zatímco obsazením Jany Březinové do role jeho ženy získala tato postava individualitu a jistý psychologický rozměr. Karči a Domino mají sice individuální vlastnosti (Karči je posedlý vynálezy, Domino je poslušný „maminčin synáček“), ale na rozdíl od svých starších kolegů, jimž jejich chování k vlastním a cizím ženám věříme (protože je typické), podivínství dvojice starých mládenců působí vykonstruovaně. Z masy mladých dělnic vystupují do popředí jen naivní ošklivka Zlatka (Zuzana Krónerová) a švarná energická parťačka Terka (Etelka, jedna z možných Karčiho „nevěst“, je jen variantou Zlatky).

Jistě není třeba pozastavovat se nad tím, že postavy — zejména mužské — jsou vesměs karikovány — to je v komedii běžné. Daleko větším problémem je konkrétní lokalizace dějů a realismus jejich vylíčení, jímž se tvůrci dostávají na velice tenký led. Základním tématem jejich filmu je totiž sex a sexuální chování dnešních lidí, v tomto případě veristicky zachycených obyvatel slovenské podhorské vesnice. Nikdo z našich filmařů by si patrně netroufl zabývat se tímto tématem ve vážném klíči tak otevřeně, jako to činí autoři Nevěry po slovensku v komediální poloze. Nastiňují tak před divákem možná pravdivý, ale v tom případě velice tristní obraz vztahů mezi muži a ženami, navíc skličující vulgaritou podání. Kdyby všichni ti strejcové lační „mladého masa“ byli ukázáni v zrcadle satiry, patrně bychom se jim s chutí vysmáli. Autoři ale volili místo společenské satiry nebo poeticky jiskřivé komedie na způsob Rozmarného léta či Postřižin styl připomínající burlesku. Jejich film se podobá ze všeho nejvíc šťavnatým košilatým anekdotám vyprávěným s příslušným naturalismem u piva. Situační humor, na němž je celá jeho konstrukce postavena, budí možná smích, ale je to smích smíšený s pocitem studu a trapnosti. Lze se od srdce smát například tomu, že nám před očima poskakují dvě dívky zkroucené elektrickým proudem? A přitom tento gag trvá tak dlouho, že se nabízí otázka, kolik metrů musí zaujímat tato sekvence v původní nezkrácené televizní verzi. Lze se vesele smát scéně, kdy místní vesnický playboy Fero s kamarádem opijí děvčata, jež přijela na Dominův inzerát a Fero v rozvášnění ze sebe strhává přiléhavou kombinézu? Anebo scéně, kdy Domino, jat oprávněnými pochybnostmi, dá o svatebním dnu lékařsky přezkoumat panenství své nevěsty?

Připouštím, že jsme se s podobnými scénami setkali už mnohokrát třeba v podprůměrných italských veselohrách — marně mě napadá Miliónová nevěsta. Ale je třeba hledat si vzor právě v tomto typu filmů? Je nezbytně nutné, aby se režisér Jakubiskova formátu podbízel divákům natolik, že útočí na jejich nejnižší pudy?

Obávám se, že tentokrát Jakubiskův film nevyvolá polemiku, že se názory na něj budou s menšími odchylkami shodovat. Třebaže základ chyby tkví ve scénáři, dramaturgie v tomto případě správně neodhadla, že i to, co se zdá vtipné na papíře, může po převedení do obrazů působit při tak choulostivé tematice nevkusně a hrubě.

ZAORALOVÁ, Eva. Nevěra po slovensku. Scéna. 1981, roč. 6, č. 20, s. 5.