Největší z Čechů

Chcete vědět, jestli je možné prolézt squashovou pálkou? Kolik čtyřlístků musíte nasbírat, abyste překonali rekord? Kolik musíte sníst párků, abyste v tom byli nejlepší? A kam až se dá dojet na rotopedu? To vše zjistíte ve filmu Největší z Čechů.

Režisér (Jaroslav Plesl), jeho producentka (Simona Babčáková) a kameraman (Jiří Vyorálek) jsou živořící umělci, kteří už sice mají za sebou filmy, co dostaly ceny, lvy, dobré kritiky a hrály se s úspěchem na řadě festivalů, ale nechodí na ně diváci. Jejich další spolupráce se řítí do ztracena, protože životní projekt režiséra nezískal grant, což znamená, že se nebude točit. Producentka s režisérem odjíždějí do Pelhřimova, do metropole českých rekordů a kuriozit, kam je zavolal šéf Agentury Dobrý den (Igor Bareš). Agentura má totiž jeden problém. Často se o ní a jejích rekordmanech mluví, ale nikdo to nebere vážně. A tak se rozhodnou najmout kritikou uznávaného režiséra, aby natočil film o nejvýjimečnějších lidech, kteří dosud mají jen nálepku bláznů a magorů, pouťové atrakce. Šéf Agentury má pro naše filmaře tři čtvrtě miliónu v hotovosti, jako zálohu na natáčení, což je tak významný argument, že další debata je celkem zbytečná. Zadání je jasné: Hluboce lidské příběhy lidí, co dokázali vlastní pílí něco, co nikdo jiný patrně na světě neumí.

K utahané tvůrčí trojici se přidává sebevědomá zvukařka (Johana Švarcová), studentka FAMU, která na rozdíl od nich není spoutaná životními prohrami. Tak nějak ostatní štve, ale zároveň jim připomíná jejich „dávné“ začátky. Jak tohle všechno skončí? Dotočí spolu tenhle film a pomůžou změnit obraz Agentury? Odhodlají se ještě někdy dělat to, v čem vidí skutečně smysl? A o čem bude jejich příští film?

„Tento film je složený z událostí, které se nám opravdu staly!“ prohlašují filmaři. Uvidíte v něm vynikající herce i skutečné rekordmany hrající sami sebe. Herecké výkony jsou tak přesvědčivě, že mezi profesionálními herci a naturščiky nepoznáte rozdíl. Kromě zmíněných protagonistů se ve vedlejších rolích objeví například Aňa Geislerová, Jan Hřebejk, Marek Taclík, David Švehlík či Wabi Daněk a další.

Zdroj: ČT

Dále hrají: děti z dětského tábora, pes Art

Vznikli-li Muži v říji z furiantství, pak film Největší z Čechů je zjevně výsledkem tvůrčí frustrace, s níž se Sedláček vyrovnává po vzoru Felliniho (8 a 1/2 / Otto e mezzo, 1963) či Kaufmana (Adaptace/Adaptation, 2002) tím, že ji tematizuje. Neschopnost získat grant na natočení naléhavého politického dokudramatu vede u režiséra k hluboké depresi, v níž přijímá v zásadě potupnou nabídku, a sice natočit dokument o českých rekordmanech. S minimálním štábem, tvořeným věrnou producentkou, kameramanem v krizi a zvukařkou, která ještě včera roznášela v hospodě pivo, se vydává po stopách lidí, kteří touží vyniknout a získat svých patnáct minut slávy. Jakkoli bizarní jejich pokusy jsou (sbírání čtyřlístků, zadržování dechu pod vodou, vázání objektů ze slámy, demolice aut, pití piva pod vodou...), režisér je nezesměšňuje, nekarikuje. Vedle absurdity jejich počínání vždycky nechává prostor pro fascinaci jejich zápalem. Je totiž stále zřejmější, že on sám se od nich až zas tolik neliší.
Nejlépe to dokládá paralelní téma filmu, totiž vnitřní život filmového štábu, putujícího v jediném autě od rekordu k rekordu. Povahy, motivace a problémy jednotlivých členů skládají obrázek stejně životný a barvitý a hledání smyslu filmové práce se velmi účelně proplétá a doplňuje s obrázky všech těch podivínů a bláznů.
Hranice mezi realitou a fikcí je v tomto filmu velmi nezřetelná. Na jedné straně je pravda, že Jaroslav Plesl v podstatě hraje Roberta Sedláčka (až do těch fialových kraťasů), že úvodní scény filmu věrně kopírují zasedání grantové komise a jejích argumentů, proč nepodpořit drama o českém politikovi (Sedláček chtěl natočit film o Jiřím Čunkovi) a že Sedláček o rekordmanech už točil. Tuto reálnou výchozí situaci však na druhé straně chytře přetavil v sebeironickou úvahu o výlučnosti a posedlosti tvůrce, která je stejně jako jeho předchozí filmy nemilosrdně vnímavá k lidským slabostem, ale nikdy ne zlá. A stejně jako předchozí režisérovy snímky je přehlídkou vynikajících hereckých výkonů.
Iva Hejlíčková
Letní filmová škola 2011

Po satirické komedii Muži v říji (FP 9/2009) natočil Robert Sedláček snímek v podobném žánru Největší z Čechů, v němž nesporně uplatnil vlastní profesní zkušenosti, neboť se zároveň jedná o film ve filmu. - Malý štáb, vedený oceňovaným dokumentaristou, který nemůže sehnat peníze na hraný projekt, natáčí na zakázku pelhřimovské Agentury Dobrý den dokument o kuriózních rekordech a rekordmanech. Prolínají se tu tak dvě roviny: v jedné jsou i s použitím archivních materiálů předváděny rekordy, přičemž některé rekordmany zastupují herci, ve druhé se jedná o vztahy mezi filmaři. Režisér Petr je cynický mizantrop, kterému věčně něco vadí a který si své deprese léčí na jiných, zejména na protřelé producentce Valérii (starající se o syna) a na mladé naivní zvukařce Lídě. Posledním členem skupinky je opilecký kameraman Rudolf, řešící svůj problém s otcovstvím. Filmaři pracují „na cestě“, to znamená, že vyrážejí do terénu za protagonisty, aby je zachytili v autentickém prostředí. – Snímek vznikal v podobných podmínkách, v jakých se pohybují jeho aktéři. Jeho součástí je tedy i značná improvizace. Přednostmi díla jsou vtipné dialogy a originální situační humor. Patří k nim i civilní herecké výkony. V přesahu dílo vypovídá i o české povaze a navzdory satirickým prvkům neuráží, ale ani neheroizuje rekordmany v bizarních oblastech lidské činnosti.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2010/9

23. duben, 2009. Producentka sedí před radou Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie a snaží se jedenáctku mužů a žen přemluvit k podpoře dokudramatu o životě a kauzách bývalého vicepremiéra. „Od politiky si všichni snaží držet odstup, takže nám nezbývá než se obrátit na vás, fond kinematografie, v jehož nezávislost věříme. Samozřejmě že se snažíme sehnat peníze i jinde, ale postoj fondu pro nás bude klíčový," snaží se mluvit věcně.
Režisér, držitel Českého lva, plynule navazuje: „Vždycky si kladu bolestnou otázku, když něčí scénář odmítám nebo naopak je můj scénář někým odmítnut, nakolik je vůbec možné nějak validně skutečnou hodnotu takového scénáře posoudit. Ze zkušenosti vím, že posuzovat lze toliko věci standardní, sériové a předvídatelné, a proto většinou nezajímavé. Tady máme jeden z toho mála scénářů, který je jiný..."
Jsou jen jedni z mnoha. Za dveřmi čekají další režiséři a producenti s dalšími filmovými sny a touhami. Režisér Pavel Göbl například žádá devět milionů na romantickou komedii o squashi.
Večer se producentka s režisérem - oba už notně zmoženi alkoholem - dozvídají výsledek: žádost o sedmimilionovou podporu byla poměrem hlasů 5:6 zamítnuta. Místo ambiciózního filmu pro kina nezbývá než přijmout nabídku agentury Dobrý den a natočit dokument o výstředních podivínech převracejících auta, sbírajících čtyřlístky či vázajících slámu, prošpikovaný reklamou na sponzorské pivo Kahan.
Podobnost mezi příběhem filmu a profesními osudy režiséra Roberta Sedláčka je víc než zřejmá. Držitel Českého lva za scénář Pravidel lži (2006) nesehnal peníze na snímek o bývalém vicepremiérovi a předsedovi lidovců Jiřím Čunkovi, tak se pustil do ultralevného filmu o našincích zapsaných v tuzemské Guinnessově knize rekordů. Výsledkem je nahořklá (nikoliv zahořklá!), mrazivě přesná, kvalitními hereckými výkony ozdobená komedie nejen o českých filmařích, ale o Češích obecně. Všichni do jednoho jsou stejně tak velcí jako malí zároveň.
Jaroslav Sedláček, 36.LFŠ 2010