Nebe nad Berlínem

V době po druhé světové   válce máme možnost si   prostřednictvím dvou   andělů poslechnout   nejtajnější myšlenky lidí   pohybujících se v Berlíně.   Myšlenky jsou pro smrtelníky   neviditelné a tak jejich   přítomnost poskytuje   určité pohodlí. Naopak   andělé je cítí v plné   odezvě. Andělé nevidí   barvy, nic necítí a   nepociťuji ani žádné   předměty. Vlivem své   nesmrtelnosti nedýchají ani   vzduch. A tak jejich   prostřednictvím vidíme   svět černobíle. Jeden z   nich se však zamiluje do   atraktivní umělkyně. Jeho   city chápe pouze anděl,   který se také kdysi rozhodl   vyměnit svět nesmrtelnost za   lásku, čímž se stal   člověkem. A tak mu poradí,   jak se se stát tělem a   krví. On si však není   vědom toho, co ho v lidské   sféře čeká. Lidské   počínání a dohled   andělů. Filmové vyobrazení   života v celé své ryzosti.   Expresivní filmová práce   vytvořená bez scénáře, ve   kterém má každá myšlenka   a charakter své   opodstatnění. Dialogy   andělů mají ohromnou   poetickou sílu. Kontrast dvou   světů, lišící se   černobílým a barevným   obrazem, se obzvlášť   podařilo vyobrazit v celém   znění daného spektra   vizuálnosti soužití v   daném světě. To se týká i   vyobrazení anděla, který se   stal člověkem. Jedná se o   výjimečný umělecký   filmový počin, u kterého   během natáčení neměl   režisér a scenárista Wim   Wenders do poslední kapky ani   tušení, jak to nakonec celé   bude vypadat. Snímek tak má   své kouzlo výjimečnosti,   hlavně co se týče coby   pozorovatele života lidí.

Už od kamarádů jsem věděl   že se mi tento snímek bude   líbít, ale to co přišlo   až jsem si jej opravdu pustil   to jsem nečekal... Skvělá   artovka - černobílej svět   andělů a barevnej pro lidi,   odvyprávěné myšlenky   neustále se honící   lidskými hlavami a jeden   zamilovanej depresivní   anděl, přesně moje parketa.

dle mého názoru jeden z   nejpoetičtějších filmů,   jaké jsem kdy viděla, jako   bonus Nick Cave se svojí   působivou hudbou. Proč jen   se takových filmů netočí   víc??

Nebe nad Berlínem Wima   Wenderse jsme mohli vidět s   několikaletým spožděním,   to ovšem nic neubralo na   působivosti nesmírně   baladického díla, klasiky   poválečné německé tvorby.   Film plný krásných andělů   a jejich smutnění po   minulém životě, ať už byl   jakýkoliv. Dobře vybraný   černobílý formát, který   notně podkresluje Berlín a   jeho spíše okrajové   části, podzemku s jejími   strohými vagóny,   poloprázdnými v tichu noci,   velkolepou knihovnu, kde   zmínění nebeští tvorové   tráví chvilky odpočinku   nebo pustotu megalomanských   stavenišť této   mnohamiliónové metropole.   Jen víc tak poetických a   veskrze optimistických děl,   jako je tohle.

Poprvé jsem ho viděl v   posluchárně FELu, ve   filmovém klubu. Ještě   dlouho po tom, co jsem z   projekce odešel, jsem se   cítil jako omráčený, jako   bych létal někde s andělym,   kteří ve filmu vystupují.   Anděl, který se kvůli   ženě vzdá věčného   života a odsoudí tím sám   sebe k smrti, je přece   krásné téma. Netvrdím, že   ve filmu je jakýsi   zvláštní druh patosu,   který mi učaroval. Cirkus,   Berlínská zeď, koncerty   Nicka Cavea a Crime and the   City, dva andělé -   ingredience filmu, kterými   krásně míchá Wim Wenders,   který tvrdí, že na světě   se dá dělat jen jedno a to   točit filmy.

Můj druhý Wenders a opět   zvláštní a netypický film.   Dva andělé pozorují životy   a myšlenky lidí a jeden z   nich by rád poznal, jaké to   je býti člověkem ... cítit   doteky, vnímat barvy ...   zkrátka všechno, co my lidé   prožíváme denně a bereme   to jako samozřejmost. Podle   popisu filmu bych čekala   více romantiky, ale vztah   Damiela a Marion je po   většinu filmu spíše v   pozadí (s čímž nemám   problém) a skoro celý film   zabírají spíše myšlenky a   krátké příběhy lidí,   které naši dva andělé   vídají (film vlastně   téměř nemá děj), což je   to, s čím mají někteří   lidé u tohohle filmu problém   - prostě je nudí. Já se   nenudil, i když většinou   spíš dávám přednost   filmům s trochu větším   spádem. Ale mám spoustu   důvodů, proč se nakonec   přiklonit k plnému   hodnocení - mám rád, když   narazím na film, který je   něčím jiný, líbí se mi   střídání černobílé a   barevné kamery, němčina,   kterou považuji za krásný   jazyk (a naprosto nechápu   její celkovou neoblíbenost),   Berlín, který mi jako město   přijde fascinující (snad se   tam někdy podívám) a hudba   Nicka Cavea (kterého zas tak   moc neznám, ale o to lépe   znám tvorbu jeho tehdejšího   kytaristy Blixy Bargelda,   který se tam mihne taky).   Někdy v budoucnu si to rád   pustím znovu a dám si   záležet, abych byl ve   správnějším rozpoložení,   protože si myslím, že ve   správné náladě bych si to   užil ještě víc. Jsem   zvědavý na pokračování In   weiter Ferne, so nah ...

Wim Wenders+Bruno Ganz =   melancholické uklidnění.   Tak hluboko do lidské duše   se dostal jen málokdo....

Co když anděl už andělem být nechce?
Jaké bytí mají andělé?   Slyší všechny nářky   světa. Jsou svědky lidských   proher. Prochází mezi   smrtelníky už celá   staletí. Snaží se jim   ulehčit od jejich zlých   myšlenek. Narozdíl od lidí   ale nikdy necítí všechny   chutě světa, nevidí   barevnost květin, nevezmou   milovanou osobu do náručí.   Andělé Damiel a Cassiel si   sdělují své poznatky ze   světa lidí. Damiel čím   dál víc touží po   smrtelnosti. Jeho rozhodnutí   nabírá na síle poté, co se   "seznámí" s   artistkou Marion.
Film   s melancholickou atmosférou   neutěšeného světa, kdy   jsou andělé bytostmi až   tragickými. Wenders zobrazuje   jejich svět černobíle -   narozdíl od barevnosti světa   lidí. Zobrazuje, že ač   smrtelní, přece jen lidé   narozdíl od andělů mají   dar život prožít, ne jen   být jeho svědky.

poetické nepoetické, artové   neartové, málem jsem umřela   nudou   .