Mrtvý mezi živými

Film Mrtvý mezi živými natočil v roce 1946 režisér Bořivoj Zeman – byl to jeho režijní celovečerní debut. Pro Karla Högera, který v něm dostal hlavní roli, se stal druhou výraznou příležitostí přehrát se od rolí milovnických do rolí charakterních. Mrtvý mezi živými dal Högerovi příležitost poprvé rozestřít v postavě poštovního úředníka Valty problém osobní statečnosti a zbabělosti, který byl v ději navozen faktem, že jako poštovní úředník odmítl při přepadení pošty riskovat život pro záchranu peněz, které mu byly svěřeny. V kontextu právě překonané nacistické okupace tento problém osobní statečnosti nabýval mimořádně palčivého významu.

Zdroj: ČT

POZOR, SPOILER

Jsme na poštovním úřadě. Právě končí pracovní doba. Jeden ze zaměstnanců, pan Jiří Valta, ještě přijímá něco k odeslání, protože kolega se k tomu již nemá. Po chvíli vniknou na poštu dva maskovaní muži a začíná drama. Muži dohoní i Jiřího a ten jim po jistém váhání vydá „pokladnu“ i s penězi. Oba muži pak na motorce mizí.

Zaměstnanec Klečka v nemocnici umírá a kolega Munk končí s ovázanou hlavou. Po loupeži je na Jirku nahlíženo jako na spolupachatele a všemi je mu vytýkána netečnost a nedostatek odvahy. Bohužel si to myslí většina lidí a Jirka nenalézá spřízněnou duši. V hospodě se opije, ale tím nic nevyřeší. V zaměstnání povýšil Munk, ačkoli byl na řadě Jiří, a přednosta říká, že Jirkovu žádost o přeložení rád podepíše.

Takže Jirka začne jezdit s vlakovou poštou a bydlí v hotelu. Přestane se s týkat i se svou snoubenkou Helenou. Snaží se alespoň pomoci vdově Klečkové, ale stále naráží na byrokracii. Mezitím se potká s hudebníkem Popovem, který mu nabídne bydlení u něj a Jirka to bere. Po čase jej navštíví Helenina matka. Hledá svou dceru a domnívá se, že je u Jiřího. Ona totiž Helena po hádce s otcem od rodiny utekla.

Jenže Jiří neví, kde je, a zdá se, že jej to nezajímá. Začíná totiž kroužit kolem vdovy kolegy Klečky a navrhuje jí společný život. Ona však prozatím odmítá a bere si čas na rozmyšlenou. Na silvestrovskou večeři pozve nejen Jirku, ale i Helenu. Ti dva se dají opět dohromady a Jirka jde k Popovovi u nějž stále bydlí. Zde se dozví, kdo zavraždil Klečku a další věci o přepadení pošty. Jak toho využije, bude jen na něm…

Vyloupení poštovního úřadu má tragickou bilanci – ztrátu 50 000 Kčs, jednoho mrtvého, jednoho zraněného. A otřeseného asistenta Valtu, který peníze lupičům vydal a na rozdíl od svých kolegů je nyní považován za nemužného bázlivce. Rozejde se s ním snoubenka, povýšen je místo něj zraněný kolega, který kariéristicky těží ze situace, nakonec se musí Valta i odstěhovat. Stará se o rodinu zavražděného Klečky, stále se však mučí otázkou, kde udělal chybu, tíží ho trauma osobního selhání v mezní situaci. A uvědomuje si, jak vratký je názor veřejnosti, vycházející z jen kusých faktů a rychle zapomínající na následky projevené odvahy pro pozůstalé.

Východiskem psychologického dramatu se stal nejúspěšnější román norského prozaika Sigurda Christiansena (1891–1947) Mrtvý mezi dvěma živými z roku 1931 (česky 1934). Bořivoj Zeman (1912–1991), který do té doby působil jako scenárista a režisér krátkých animovaných a instruktážních filmů ve zlínském studiu, nastoupil tímto snímkem definitivně dráhu režiséra hrané tvorby. Stalo se tak zejména péčí Elmara Klose, který sám na filmu působil jako vedoucí produkce, asistentem režie byl začínající Ján Kadár.

Návrat k hrdinství všedního dne bezprostředně po skončení válečné apokalypsy se může zdát překvapivý, patřil však nepochybně k širšímu dobovému trendu otevírání obecně existenciální a mravní problematiky. Film jej posiluje i civilistními výrazovými prostředky, jízdami a nezvyklými úhly pohledu kamery či hrou detailů, které působivě prostředkují např. Klečkovu smrt v nemocnici anebo Valtovo marné obcházení úřadů. Valtovu snoubenku si tu zahrála debutující Zdenka Procházková, žačka a později sedmnáct let manželka Karla Högera, naposledy představitelka zestárlé titulní hrdinky Renčovy Lídy Baarové (2016). Za Mrtvého mezi živými byla vyloučena z pražské konzervatoře, pan profesor jí však dojednal dostudování v Brně.

Jan Lukeš

Letní filmová škola Uherské Hradiště 2018

Poštovní úřad v Lideřicích přepadli lupiči, zabili úředníka Klečku, zranili Munka a Jiřího Valtu donutili vydat pokladnu. Munk si svým lehkým zraněním vysloužil pověst hrdiny, zatímco Valtu všeobecné mínění odsoudilo jako zbabělce. Snoubenka Helena se s ním na nátlak rodičů rozešla. Valta se odstěhuje, stará se o Klečkovu ženu a malou dcerku, ale stále se mučí otázkou, zda jednal správně. Náhoda mu přinese odpověď. Valta se seznámí se zpěvákem Popovem, který mu po čase přizná, že poštu přepadli s bratrem. Bratr potřeboval peníze, ale zabíjet nechtěl. Valta Popova přesvědčí, aby se přiznal na policii. Sám pak s jeho revolverem překvapí na poště Munka, který právě počítá peníze. Dá mu vybrat: buď vydá peníze a nebo bude zastřelen. Munk si samozřejmě vybere život. Uspokojený Valta odejde za Helenou, která se k němu před časem vrátila.

Zdroj NFA

Poštovní úředník vydal lupičům peníze a veřejností je označen za zbabělce.

Autor/Zdroj: /Popis


Ještě nevymřeli. Ještě jsou mezi našimi filmaři lidé bystří, přemýšlející, duchovně pružní, lidé, kteří filmem nepřežvykují a nemlátí prázdnou slámu. Jsou mladí, což je výhodou nejen pro ně, ale i pro film, jehož jsou nadějí. Možná, že jich bude časem víc, zatím mluvím pouze o dvou o Elmaru Klosovi a Bořivoji Zemanovi. Kdekdo se ještě za okupace chystal, že promluví, jen co se nacistická temnovláda zhroutí. Kdekdo psal a napsané pečlivě uschovával. Na tom není nic zvláště pozoruhodného. Pozoruhodnější je, co se z těch zásuvek a skrýší vynořilo po revoluci. Filmová dramaturgie nestačila odmítat všelijaké okupační historky. Něco z toho bylo ovšem natočeno, zdá se však, že jen proto, aby vyšlo najevo, kolik v těch příbězích bylo povrchního, nestráveného, nevykvaseného a vnitřně nedozrálého.
Klos a Zeman se připravovali na svůj celovečerní debut také za okupace. Na rozdíl od ostatních nepomýšleli však na to na aby rozmnožili řady těch, s nimiž si později dramaturgové nevěděli rady. Přemýšleli o jiném: o tom, co natropila válka, válečná ideo]ogie a válečný mysticismus v mysli lidí, o tom, jak byly zvrtačeny jinak jasné pojmy, o fa]ši a lži, které se nepozorovaně vloudily do slovníku lidských a občanských představ. A odtud vyšli. Z myšlenky, že přijde čas, kdy bude třeba čelit tomuto zlu, kdy bude nutno potírat všechnu tu prázdně řinčící a falešným leskem se třpytící myšlenkovou veteš války, kdy bude zapotřebí vrátit lidský mozek myšlenkám, prospívajícím nikoli falešnému mythu; nýbrž životu. Není divu, že jim padl do oka Christiansenův příběh o prostém poštovním úředníkovi, který raději vydal lupičům pokladnu s penězi, by se dal zabít. I když Christiaasenův román neměl s touto válkou nic společného, i když v něm ani vzdáleně nebyla dotčena psychosa a problematika, infikovaná šestiletou zvráceností, která vnesla tollk libovůle v pojmový řád a tolik eskamotáže zacházení s černou a bílou - souvislost tu přesto byla dána. A jak by ne, když hlavní a jediné, oč tu šlo, byly hrdinství a zbabělost, pojmy stěžejní a přesto vratké, protože nejsnáze podléhající třpytivému sebeklamu, falešné romantice, mysticismu a přetvářce. Neboť nezapomeňme, že i morální póza je konec konců lží, ať už jí obelháváme jiné či samy sebe. A právě touhletou morální pózou se zabývá Christiansenův román, a nejen zabývá: obnažuje ji, pitvá a kuchá a dává pak zblízka přičichnout k jejím zkaženým a odporným vnitřnostem.
Budete-li se tedy ptát, proč byl tento film natočen právě dnes, odpověď bude znít: abychom se sebe střepali všechno, co na nás včerejšek navěsil heslovitého, frázovitého, nabubřelého, falešného a lživého, a abychom se vrátili k pravdě a k myšlení, které možná nehoví snům o velikosti, slávě či vyniknutí, ale v daném okamžiku má tu přednost, že svou prostotou, střízlivostí a přirozeností přitakává životu a pomáhá napřimovat cestu od člověka k člověku. Snad se vyskytne výtka, že skutečnému hrdinství tu nebyla vzdána čest způsobem dostatečně zřetelným a důrazným. Kdo však je raněn slepotou tou mírou, aby se nesklonil v úctě před skutečným činem hrdinství! A jak mnozí se naproti tomu obklopují podvodnou svatozáří a kolik dalších je ochotno se před tímto podvodem sklonit, nebo alespoň nic nenamítat! Proti těmto morálním pahodnotám je obrácen ideový hrot tohoto filmu.
Není-li jeho myšlenka strhující, je tedy přesto užitečná. Nebylo by bývalo vhodné přijít s ní v době, která si takovou měrou žádala velikosti a obětí i od malých lidí a která byla doslova prosáklá jejich tichým hrdinstvím. Dnes však, po opadnutí mocně vzduté hladiny, může skrytě pikantní příchuť tohoto námětu, kořeněného skepsí a ironií, podporovat návrat k normálním morálním hodnotám normálního života.
Mrtvý mezi živými je prvním celovečerním filmem Bořivoje Zemana. Po shlédnutí Malé historie jsem o Zemanovi napsal, že má jasné předpoklady k práci na hraném filmu a Mrtvý mezi živými tento odhad plně potvrzuje, i když také o tomto filmu třeba otevřeně říci, že je velkou měrou spíše nápovědí schopností, které v Zemanoví dřímají, než jejich plným a zřetelným projevem.
Zemanovu tvůrčí práci charakterisuje pozoruhodný smysl pro hodnoty všedního a raději bych rovnou řekl: malého života. Už to mu zaručuje výraznou uměleckou osobitost a bezprostředně ovlivňuje jeho režijní rukopis. Všimni si, čemu věnuje zvláštní pozornost:: syčícímu vařiči, hlasům, které doléhají oknem zvenčí, psíku, který štěká na klec s kanárem, chlapci, který si pohrává se zrcátkem a pod. Nebude tedy daleko od pravdy, budu-li v Zemanově případě mluvit o poesii všednosti. Je ostatně dána nejenom jeho smyslem pro drobný, zdánlivě nezajímavý detail, ale jeví se i jinde. Na příklad v tom, jak se Zeman na hony vyhýbá všemu, co zavání pathosem, gestem, nadměrným vzrušením, jak přímo úzkostlivě ladí herecký projev do civilní tóniny, jak tlumí citový vzruch, ale i afekty zlosti nebo žalu. Výrazným dokladem toho je Valtova hádka s poštovním přednostou nebo scéna v hostinci, kam se přišel opít. Cítíš, jak tu Zeman přímo krotí herecký přednes, aby se scéna nevymkla z civilně všedního rámce, do něhož ji chce sevřít.
Má to ovšem í své slabé stránky. Snaha tlumit a krotit, pro Zemana příznačná, určuje výrazně jednotný sloh tohoto díla, nejednou však působí ke škodě jeho hodnot dramatických a téměř úplně je olupuje o hodnoty citově lyrické. z obavy, aby nepřestřelil a zůstal v mezích, Zeman nevyužil sdostatek dramaticky rušných prvků námětu a uvízl, pokud šlo o napětí, vzruch a spád, buď v půli cesty a nebo těsně před cílem. A ještě hůře je tomu v oblasti citové; tady vyznívá film buď hluše (milenecká scéna mezi Valtou a jeho snoubenkou), nebo studeně a bezbarvě (scéna mezi Valtou a Klečkovou o Štědrém večeru).
Jistá míra viny za tyto kazy padá ovšem na scénář. Zeman se ho držel téměř úzkostlivě a převzal z něho i nedostatečnou psychologickou motivaci Valtova citového přiblížení se Klečkové. Právě tak jako nepřesvědčivý výklad pohnutek loupeže, výklad z něhož skřípěla laciní romantika.
Výkon kameramanů Petra Rovného a Pavla Hrdličky vycházel disciplinovaně vstříc přáním režie, kdo však jim vycházel vstříc téměř dokonale, byli herci. Z nich Karel Höger v úloze Valty vyzvedl snad tohoto poštovního úředníka do poloh příliš vysokých tím, že jej pojal jako lehce argumentujícího a břitkého šermíře slova, nicméně jeho výkon v tomto filmu pokládám za klasickou ukázku českého hereckého civilismu. Měl nepochybně pronikavý vliv na herecký projev své partnerky Zdeňky Procházkové, úspěšné novicky přitažlivého zjevu, v jejímž hereckém podání jen tu a tam problesk vliv divadelního školení. Skutečným objevem je však tentokrát E. Dubský; jeho Munk je postavou dokonale věrohodnou, do detailů odstíněnou, skvělý herecký odlitek kariéristy a padělatele charakteru. I ve výběru ostatních představitelů měl Zeman šťastnou ruku. Fr. Šlégr vykreslil neobyčejně výrazně rotmistra Fejfara, poctivce, který nicméně na obrátku přijme názor svého představeného. Fr. Klika byl přesvědčivý v úloze poštovního přednosty a L. Matoušková zůstala své vdově Klečkové dlužna jen to, co této roli zůstal dlužen scénář. V. Irmanov přináší českému filmu především dobrý zjev a uměřený herecký projev, jeho častějšímu obsazení stojí však zatím v cestě jeho nedokonalá výslovnost.
Arch. K. Škvor přispěl - až na jediný případ - svými stavbami podstatně k slohové jednotnosti a sevřenosti filmu a sextet mladých tvůrců uzavírá Jiří Šust, jemuž tu byla dána poprvé příležitost k celovečernímu hudebnímu doprovodu, po jehož nepochybném úspěchu budou následovat další.
Zbytečným kazem tohoto velmi dobrého filmu byla slabá stránka zvuková, škodlivě postihující zejména dialog.

Autor/Zdroj: Žalman Jan/dobová recenze