Krutost [TV inscenace]

Novela Pavla Nilina KRUTOST má v sovětské literatuře zvláštní místo. Mnoho se o ní nepsalo, avšak našla si v SSSR i u nás hodně čtenářů. Její obliba pramení nepochybně z toho, že její autor z historie bojů sovětské Bezpečnosti s bandami bílých v sibiřské tajze dokázal vytěžit napínavé vyprávění, jež si v ničem nezadá s dobrými westerny. Kromě tohoto dobrodružného příběhu dozví se však čtenář v Krutosti o životě a problémech lidí v prvních letech sovětské vlády víc než z leckteré knihy, která si klade vysoké umělecké a ideové cíle. Jaroslav Dietl se opět ukázal být sám sobě dobrým dramaturgem, když si vybral právě toto dílo k televiznímu přepisu. Zůstal přitom – i když zejména v závěru ledacos zvýraznil a zaktualizoval – duchu předlohy věrnější než sovětský film, který na toto téma před lety vznikl. Konflikt mezi Veňkou a náčelníkem o smysl práce bezpečnostních pracovníků a tragický konec mladého idealisty zazněly v této interpretaci nepochybně nejen jako historická reminiscence. Bohužel však právě zde byl konflikt vyjádřen jen výměnou názorů a motivy Veňkovy sebevraždy byly spíše vysvětleny než prožity. I tak si však zaslouží Dietlova práce uznání za střídmost, že se netvářila hlubokomyslněji, než sluší jejímu příběhu, a za obratnost s níž se podařilo široké dějové i myšlenkové pásmo soustředit pro možnosti televize. Režisér Jan Matějovský usiloval při této inscenaci o konkrétnost a věcnost u herců i ve všech ostatních složkách představení. Podařilo se mu to zejména ve scénách Baukina, kde Vítězslav Vejražka vytvořil jednu z nejlepších postav, jež jsme v poslední době na obrazovce viděli. Představitelům mladých čekistů Jiřímu Zahajskému a Jaroslavu Satoranskému dával text méně efektních příležitostí, dařilo se jim však zejména postihnout jejich naivitu a humor. Účin některých scén (například ve vinárně) oslabovala zbytečná stylizovanost druhého plánu. Vedlejší postavy byly hrány většinou s povšechnou přímočarostí, bez konkrétnější lidské charakteristiky. Kapitolou samou pro sebe je necitlivý způsob, jak byly inscenace zařazena do vysílacího plánu. Je komponována do dvou dílů, počítá s uvedením ve dvou večerech. Kdo rozhodl o tom, vysílat obě pokračování najednou, znovu dokázal, jak neprofesionálně a bez vztahu k vysílanému dílu je často skládán televizní repertoár.

BLÁHA, Zdeněk. Televize na aktuální témata. Rudé právo. 1968, roč. 48, č. 61 [2. březen], s. 5. [upraveno]