Knoflíkáři

Film vznikl z původně samostatných povídek, jež tvůrce dodatečně propojil společnými motivy.
Společným jmenovatelem tragikomických epizod ze současné Prahy, z japonského města a z paluby neblaze proslulého bombardéru Enola Gay jsou tajemné souvislosti, jemiž je běh událostí ovlivňován. Postavy (i motivy) přecházejí z jednoho příběhu do dalších epizod, a až tam se někde jejich osud završuje.
Petr Zelenka možná i bezděky pracuje s četnými motivy z úspěšných snímků: epizoda Taxikář, odehrávající se z větší části v jedoucím voze, upomíná na Jarmuschovo dílo Noc na Zemi, propojení jednotlivých příběhů rozhlasovým vysíláním a postava zmateného ducha zase odkazují k Tajuplnému vlaku téhož režiséra. Po vzoru Švanmajerových Spiklenců slasti téměř každý z hrdinů trpí nějakou úchylkou (odtud i název filmu); ta je však interpretována jako projev lidské jedinečnosti. Ve filmu lze dále vystopovat postupy jak Luise Buňuela (povídka Poslední slušná henerace), tak Miloše Formana (Pitomci). Výsledkem je ovšem kompaktní, nedělitelný celek. Zdröjem humoru je jednak tradiční spojení "vysokého a nízkého" (např. genetický poklad lidstva v podobě sušeného spermatu), jednak metoda nenápadného mystifikátorství, spojená s dokonalým využitím archivních snímků, kterou režisér v plné míře uplatnil již v předchozím snímku Mňága - happy end.

Autor/Zdroj: /Popis


Název filmu označuje fiktivní úchylku, kterou trpí jeden z hrdinů - knoflíkáři si vkládají mezi hýždové svaly zubní protézy a těmi pak nenápadně ucvakávají knoflíčky na čalouněném nábytku. Šest epizod filmu na sebe nepřímo navazuje a proplétá se v několika časoprostorových rovinách. První povídka se odehrává v létě 1945 v Japonsku, ostatních pět v noční Praze 90. let.
Petr Zelenka možná i bezděky pracuje s četnými motivy z filmů Jima Jarmusche, Jana Švankmajera, Luise Buňuela či Miloše Formana. Výsledkem je ovšem kompaktní, nedělitelný celek. Zdrojem humoru je jak tradiční syntéza „vysokého a nízkého", tak metoda nenápadného mystifikátorství, spojená s dokonalým využitím archivních snímků.
Program ART

Autor/Zdroj: /

Štěstí z Kokury. 1945. Nad japonskou Kokurou zuří silný liják a místní obyvatelé se učí peprné aglické nadávky, zatímco k městu se blíží americký bombardér. Taxikář. 1995. Stařičká žlutá volha svezla Prahou už leckoho. Tenhle milenecký párek má ale vskutku netradiční přání: Milovat se za jízdy. Civilizační návyky. Osvěžovačem dechu posedlý psychiatr rozdává sice dobré rady na počkání, sám však v krizové chvíli totálně selže. Poslední slušná generace. Když se poprvé scházejí rodiče nastávajících novomanželů, nikdy není nouze o trapasy a nečekaná překvapení. Pitomci. V domku u dráhy sedí před televizní obrazovkou manželé Vránovi a diskutují o vědeckém programu zmrazování spermatu a jeho vysílání do vesmíru. Vrána si přitom čas od času vyběhne plivnout na projíždějící lokomotivu. Duch amerického pilota. Čtveřice školou povinných dívek vyvolává duchy a je značně překvapena, když se jim jeden opravdu zjeví.

Šest povídek, které vám ze začátku nepřipadají v ničem blízké, se brzy začnou překvapivě spojovat do nečekaných souvilostí. Scenárista Petr Zelenka v Knoflíkářích zatím nejlépe spojuje svůj vzácný dar velmi vtipného, originálně stavěného a přitom i chytrého příběhu. V Knoflíkářích najdeme prakticky všechny charakteristické znaky jeho stylu, které jsme mohli vidět už např. v jeho studentské komedii Všechno, co víte o sexu, ale bojíte se to prožít, v televizní benefici Jiřiny Bohdalové Svědkyně či fiktivním dokumentu o vzestupu a pádu jedné hudební skupiny Mňága - Happy End, který letos v Plzni porazil na festivalu českého filmu dokonce i oscarového Kolju. Petr Zelenka-režisér se pak poučil ze svého loňského debutu Mňága - Happy end, na kterém byla přece jen příliš vidět náhražkovitá realizace a nyní nám nabízí už opravdu film se vším všudy: Propracované detaily, střídání tempa, účelně a zajímavě stylizované polohy jednotlivých povídek (jarmuschovský Taxikář, bunuelovská Poslední slušná generace nebo formanovsko-papouškovští Pitomci). Nic z toho se však nedá nazývat citací či dokonce vykrádáním, povídky neztrácejí punc osobitosti, pro kterou nelze nalézt odpovídající přirovnání a která se proto pomalu ale jistě začíná nazývat prostě a jednoduše "zelenkovštinou". Určitá školní svázanost, že všechno musí souviset se vším a pokud možno každou dějovou linku musím dovést do konce, aniž bych proto měl skutečně ráznou pointu, však bere snímku v některých momentech (zejména ke konci) tempo a dosavadní lehkost. Podobný problém byl patrný už v Mňáze: Dokud si může Zelenka hrát, stavět bizarní figurky a rozehrávat fantaskně groteskní situace, je skvostný, když má zamotané uzlíčky na konci rozvázat, přece jen mu trochu ztěžknou nohy.

Zvláštní zmínku si zaslouží vedle působivé "noční" kamery Miro Gábora (Záhada hlavolamu, Hazard) především kromobyčejně kvalitní herecké výkony: od naturščiků (hudebník Čechtický, režisérka Pavlátová ad.) přes herce mediálně nepříliš propírané (František Černý z divadla U hasičů či Inka Brendlová z Plzně) až po hvězdy mnohokrát osvědčené (Vladimír Dlouhý, Jiří Kodet, Eva Holubová, Zuzana Bydžovská ad.).

Tak trochu fiktivní a zároveň tak trochu důsledně realističtí Knoflíkáři představují v kinech svěží vítr. Zasmějete se u nich jako u málokteré jiné komedie a přitom si na konci řeknete: "Vždyť ona to vlastně vůbec není sranda." Moc příjemná schizofrenie.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema