Kluk za dvě pětky

Sedmnáctiletý zednický učeň Eda Mařák tráví volný čas cestováním ve vlaku. Domů se mu nechce, nerozumí si s matkou, která se o něho příliš nestará. Přijme práci na melouch, na hodinu jsou "dvě pětky". Jeho kamarád práci odmítne, odměna za práci se mu zdá nízká. Eda ale zahlédl dceru majitele vily a rozhodne se zůstat. Eda se začne o Elišku zajímat, je s ní v každodenním kontaktu. Majitelé vily, Sedlákovi, neberou vůbec Edu jako sobě rovného, trpí ho při jídle u stolu. Elišce, která má v plánu studovat UMPRUM, by známost se zedníkem mohla uškodit. Ale vztah s Eliškou se pomalu rozvíjí a Sedlákovi jsou stále více znepokojeni. Když Eda jednou náhodně vyslechne rozhovor Sedlákových, otevřou se mu oči. Odchází znechucen a zklamaný zpátky na internát. Hrozí mu vyloučení z učení, protože jeho nezákonná práce byla zjištěna. Eliščiny city začínají chladnout, Eda jí naivně nabídne sňatek. Po domluvě vychovatelky Smrčkové si začíná Eda uvědomovat své postavení a už se ani nesnaží Elišce dál dvořit. Zasedá komise, která má rozhodnout o Edově vyloučení. Po obvyklých frázích je Eda ponechán v učení, ale jeho to už ani příliš nezajímá.

Nejlepší Borek! A ovšem také: nejlepší Pelant! Teď poněkud méně expresivně: nový barrandovský film KLUK ZA DVĚ PĚTKY můžeme se vší smělostí považovat za hodnotný příspěvek do probíhající tvůrčí diskuse na téma zobrazování naší současnosti v umělecké transkripci. Dílo Bořkovo a Pelantovo z povrchního dojmu sice jen rozhojňuje již poměrně obsáhlou skupinu příběhů, v jejichž epicentru se nachází mladý člověk v situaci, kdy hledá svoji osobnostní identitu v pospolitosti dospělých, kdy objevuje a řeší problémy, spojené s jeho věkem i sociálním postavením. Při detailnějším zkoumání se dobereme ale zjištění, že film Bořkův a Pelantův tuto paletu obohacuje, ne pouze zmnožuje. Právě to je cenné: učňovská mládež není častým hostem na plátnech našich kin, protagonista děje, jistý Eda, pak představuje bezpochyby jednu z nejživotnějších figur, jaké česká kinematografie posledních let zobrazila. Postava to je naprosto neschematická, vybavená k dramatickému životu všemi náležitostmi. Postava to je záporná: Eda není hrdinou, on je prostě prvním hráčem orchestru. Nebylo by jistě od věci zkoumat, čím to, že v naší dramatické literatuře se daleko lépe daří právě záporným typům — k tomuto tvrzení bychom snadno shromáždili argumenty; tady alespoň prověřme, čím to, že protagonista vychází na plátně tak plasticky.

Tedy: Eda je obestřen sítí logicky motivovaných vztahů, na pracovišti i v soukromí, jeho svět je determinován právě jen zájmy, příznačnými pro kluky jeho věku, rodinné zázemí, byť jen jakoby letmo načrtnuté, obrušuje ostří Edových poklesků: vliv působení okolí na jedince tu je obnažen zvlášť působivě. Eda nečiní nic, co nevidí kolem. Tady tkví i memento celého filmu: zanedbáváme-li ve výchově jen některé z působících tu faktorů, je ohrožena celá stavba. Nedůslednost v ohledech morálního působení může přivést vniveč veškeré úsilí profesionální, odbornostní. I když je ve středu dění učeň, ubírali bychom filmu na ambicích, kdybychom ho připsali jen a jen mladému publiku. Právě proto, že se zde hovoří o výchově, o zrání člověka, o úskalích, jež tento proces provázejí, obsahuje Kluk za dvě pětky i nejeden podnětný impuls k úvahám též pro diváky již odrostlejší.

Často plýtváme slovem autenticita: zde je plně namístě. Opravdu — příkladná plastičnost, v níž tvůrci pojímají svého ústředního hybatele, závisí na přirozené trojrozměrnosti prostoru, jenž jej obklopuje. Literární materiál, z něhož je celý příběh zbudován, nebyl shromážděn od stolu — průkazně jej formovala faktická a důkladná znalost zobrazovaného prostředí, figur, jež se v něm pohybují, i jejich mnohých osudů. Ano, Eda je věrohodnou postavou i proto, že je obklopen jinými stejně věrohodnými figurami. Jazyk, jejž užívají, myšlenkový obzor, který obhlédnou, stejně jako vnější znaky, které je charakterizují — to vše prozrazuje pečlivou průpravu scenáristovu i realizátorovu. Jistě ne pouze shodou okolností jsou oba i spoluautory námětu.

Literát Ivo Pelant — jak již řečeno — právě na této látce dospěl ke svému zatímnímu autorskému vrcholu. Předešlé zkušenosti, ať už televizní, či filmové — většinou v partnerství s Radkem Johnem — zúročil v řemeslné dovednosti (smysl pro vizuální vnímání situací, snaha po dílčím pointování jednotlivých scén ap.), přičemž schopností napsat znělý, charakterizující dialog dospěl na roveň mistrům naší scenáristiky. Vybavme si jen mluvu mistra v učňáku: přesně odpovídá jeho typu. Však také Oldřich Vinklát, do role obsazený, je v občanském životě skutečně zednickým předákem. Jenomže: on si své promluvy nemusel prakticky vůbec upravovat, tak, jak byly napsány ve scénáři, seděly! Taková předloha musí být jistě pro realizátora hotovým kapitálem. Mohu se domnívat, že teprve deset let po svém filmařském debutu (povídce Reprezentant z povídkového triptychu Maturita za školou), ve svém šestém celovečerním projektu nalezl režisér Jaromír Borek látku, odpovídající jeho tvůrčímu naturelu. Pokud jsme v almanachu Československé kinematografie, vydaném ČSFÚ před dvěma lety, jeho jméno mezi pětačtyřiceti vybranými současnými našimi tvůrci nenalezli, museli bychom to napříště – po této jeho zdařilé práci – považovat již za ignoranství. Neboť zde — v Klukovi za dvě pětky — Borek jednoduchými až dokumentaristickými prostředky dosáhl značného účinu. Pohyboval se se štábem vlastně vesměs v reálech a exteriérech, využívaje své znalosti zobrazovaného prostředí (mimochodem vzděláním je Borek nejen režisér, ale také inženýr architekt!). A výborně obsadil: v konzervatoristovi Jiřím Langmajerovi — Edovi — objevil pro naši kinematografii netuctový typ mladého herce, jehož perspektivy i v konkurenci "nového kluka" Marka Brodského, Ondřeje z Větru v kapse — Lukáše Vaculíka a dalších představitelů mladých filmových hrdinů shledávám být více než slibnými. O Oldřichu Vinklátovi byla již řeč... Poněkud méně nadšení ve mně vyvolává další Bořkův experiment — totiž obsazení Františka Laurina, známého a úspěšného divadelního režiséra, do role otce rodiny Sedláka. Nemyslím, že by František Laurin měl naléhavě pomýšlet na změnu profese...

Vítám-li tedy film Kluk za dvě pětky, neznamená to, že stejný názor sdílejí i naši distributoři. Podle nich zřejmě jednu „chybu" přinejmenším má: není v něm žádné velké „vzrúšo", žádné honičky, přestřelky, napětí, děs, sex je v něm takový ten náš, malý, český, láska-neláska taky prachobyčejná — takže koho má vlastně z mladých lidí zajímat? Takhle asi zapřemýšleli, čímž se přihodilo, že o existenci tohoto filmu nemusí mít řadový divák zrovna moc potuchy, poněvadž běží cudně, odpoledne a bez reklamy. Že jde o jeden z filmů, které by právě pro svou neschematičnost, pro své zakotvení v naší současnosti, pro svou apelativnost, pro pár zdařilých gagů i pro samotnou figuru Edy mohly v mladých divácích vzbudit zájem — ačkoli si nemyslím, že pokladny by musely zrovna pokaždé praskat ve švech — o tom teď mohou tvůrci vést horlivé spory tak v klubu u kávy. Nic jiného než stesky jim stejně není patrně nic platné…

PETANA, Miloš. Kluk – a zase nový! Scéna. 1984, roč. 9, č. 2, s. 5.

Hořká komedie o zednickém učni, který se na cestě k dospělosti střetává se životní realitou v podobě nerovné lásky, školních potíží, problémů v internátě a na pracovišti. Výsledkem všech těchto střetů je již zcela nový člověk, který však již není ani zdaleka tak sympatický a přímý, jako byl na začátku.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora