Kluk na kole

No a jak to bylo dál? To si v   zájmu podpory pěstounské   péče hezky happyendově   domyslíme, zvlášť potom,   co nám byl vnucen pohled na   nepěkný kousek synka ze   spořádaných poměrů, že?   No, nic proti, Dardenni   správně vystihují trauma   odložených dětí s jeho   projevy - jak nepřijatelný   je fakt, že ztrácí jedinou   jistotu, co měli, byť byla   zřejmě pochybná (škoda,   že jsme se nedozvěděli,   čím Cyril procházel při   soužití s otcem a jaký byl   před přijetím do dětského   domova), ale úskalí,   provázející pěstounství   či adopci už tolik   nerozvádí, nedozvíme se,   že až zbožštělé   omlouvání otce není jen   prvotním jevem   provázejícím odmítnutí,   netušíme, že při   sebemenším náznaku zájmu   ze strany otce - kterému v   očích jeho dítěte pěstoun   nesahá ani po kotníky, ač   se mu snaží dát vše, čeho   je schopen - bude odmítnut,   kritizován a viněn spolu se   sociálním systémem, který   otci nedává možnost se   postarat, mlčí i o vděku,   který je logicky očekáván   na prvním místě, ale ve   skutečnosti se ocitá na tom   posledním, pokud vůbec.   Pěstoun by se měl   dozvědět, že přednost   před ním budou dostávat ti,   co si ji nezaslouží a že   jeho chvályhodné   počínání bude neustálým   bojem s geny a předchozí   výchovou dítěte na jedné   straně a s vlastní rodinou a   společností na straně   druhé... Snímek naznačil,   že Samanthina oběť nemusí   být marná, ale otevřeným   koncem zapomněl dodat, o jak   vzácný jev se jedná.   Každopádně, kdo se k   takovému kroku odhodlá z   ryze soucitných důvodů (ne   pro vidinu zisku v podobě   pěstounských dávek) a   dokáže se povznést nad   všechny neúspěchy a prohry,   aby někomu předal vše, co   je v něm dobré, má můj   obdiv, já bych to   nedokázala... Dobře zahraná   zarputilost malého Cyrila i   Samanthina odevzdanost   napomáhají utvoření   představy o složitosti   hledání vztahu, založeného   na neustálé schopnosti   začínat znovu a líp.