Když valčík zní

Operetní tenor Viktor Norman úspěšně hraje se svou milenkou Olgou v operetě Veselá vdova. U zamrzlé Vltavy se seznámí s bruslící Zorkou. Prostá dívka zmešká vlak a Viktor ji odveze k jejímu otci do myslivny. Po návratu do Prahy spálí dopisy milenek a odstraní i Olžinu podobiznu. Odolá svádění Olgy a vezme si Zorku za ženu. Mladí manželé jsou šťastni. Viktor odjede na pohostinské vystoupení do Berlína. Jeho nepřítomnosti použije Olga, navštíví Zorku se dvěma přítelkyněmi a zesměšní její byt i mladou ženu. Zorka se uchýlí k otci, ten ji však uklidní a přinutí, aby si koupila nové šaty. Zorka moderně upraví také pražský byt. Po návratu z Berlína se Viktor vrací rovnou na představení, kde se Olga opět snaží odloučit jej od Zorky. Jen nerad se Viktor vrací domů. K svému příjemnému překvapení zjistí, jak se Zorka změnila - má nový slušivý účes i nové moderní šaty. Na plese umělců, kam se chystají, může být Viktor na svou ženu hrdý.

KOLEKTIV AUTORŮ. Český hraný film I. 1898 – 1930. Praha: Národní filmový archiv, 1995. 285 s. ISBN 80-7004-082-3.

Naivní pokus režiséra Oldřicha KMÍNKA spojit lidové prostředí a elegantní umělecký svět.

Autor/Zdroj: Březina Václav/noticka

Filmy Harry Liedtkeho mají své obecenstvo, četné obecenstvo – a proto i obchodní úspěchy. Proč by něco takového nešlo dělat i u nás? A tak vznikl asi film režiséra Oldřicha Kmínka Když valčík zní..., který svoje liedtkovské příbuzenství přiznává i tím, že je v Praze na programu v kinu, jež se na tyto sacharinové odvary už specializovalo. Tenorista Norman, znechucený všemi rafinovanými ženami, jež za ním blázní, se ožení s prostou dcerkou lesníka Černého. Od té chvíle je nejideálnějším mužem, cudnějším, nežli biblický Josef a když se s ním chce dát Zorka rozvést, dověděvší se o jeho bývalých milenkách, jimž by rozhodně v kroku nikdy nestačila, vloží se do toho pan lesní. Dceruška si (za hostování svého muže v Berlíně) dá ustřihnout mikádo, zavolá si architekta, který „modernizuje" byt, takže padne svému slavnému muži po jeho návratu znovu oddaně kol krku, aniž se vlastně dověděl o „manželské krizi", která ho ohrožovala. Jak je už z tohoto stručného obsahu zřejmé, ve filmu se vlastně vůbec nic neděje, a nebýt toho, že se tenorista střídavě líbá s operní divou Olgou a později se svou paní, neměl by vůbec žádnou dějovou akci. Obecenstvo, jemuž tyto sladké výkony k uspokojení nestačí, se ovšem nehorázně nudí – právě tak jako by se nudilo při filmech Liedtkeových, jež se od tohoto Kmínkova díla liší jenom tím, že se snaží o světovější formát. Poněvadž vlastně není viděti ani práci režiséra a Václav Norman (tenorista Norman), Anita Janová (Zorka) a Bronislava Livia (operní diva Olga) se prostě předhánějí v rafinovanosti, sladkosti a odevzdanosti polibků a objetí, kterážto nevinná zábava se jim celkem daří. Josef Rovenský je herec daleko větších kvalit a vážnějších ambicí, než aby do této limonádové trojčlenky harmonicky zapadl. Jedinou kladnou hodnotou tohoto dokonale zbytečného filmu je krásná Brabcova fotografie.

SMRŽ, Karel. Když valčík zní... Rozpravy Aventina. Týdeník pro literaturu, umění a kritiku. 1929 – 1930, roč. 5, č. 12, s. 142.