Kdo hledá zlaté dno

Mladý hodinář Láďa Kratochvíl (J. Hrušínský) se po vojně vrátí ke své lásce, kadeřnici Petře (J. Giergielová). Chce se s ní oženit, ale nemá ani byt, ani slušnější příjem. Proto se rozhodne odjet z Prahy na stavbu nového vodního díla v Dalešicích, kde získá dobře placenou práci jako řidič náklaďáku. Pozná tam řadu nových lidí, z nichž se spřátelí hlavně se starším slovenským kolegou Mikym (J. Pántik). Jedinou stinnou stránkou Láďova nového života je, že se s Petrou vidí jen o víkendech. Když kvůli jednomu setkání s milovanou dívkou Láďa zanedbá své povinnosti, je přeřazen na méně placené místo údržbáře. Důvěru ostatních si musí zase vydobýt. To ovšem netuší, že daleko větší zkouška jej čeká právě ve vztahu s Petrou…

Zdroj: ČT

Mladík se vrací z vojny s mnoha plány a ideály. Pravá životní zkouška ho však teprve čeká.
Láďa Kratochvíl se po propuštění z vojny nevrátil ke své špatně placené profesi hodináře, neboť se chtěl oženit, a na to potřeboval peníze do začátku. Přijal místo řidiče náklaďáku na stavbě vodního díla Dalešice. Setkal se tam s dobrou partou, rychle do ní zapadl, práce i život v kolektivu se mu líbí. Jeho dívka však nedokáže pochopit, že se Láďa odmítá vrátit do Prahy, kde by mohl vydělávat mnohem víc třeba jako prodavač zeleniny. Mladík se chce živit poctivou prací. Přesto se nevyhne maléru...

Autor/Zdroj: Popis
televizní program

Po pěti letech nucené pauzy byl v roce 1974 režiséru Jiřímu Menzelovi konečně umožněn návrat k filmu. V situaci, kdy mu byly všechny náměty zamítány a práce v zahraničí znemožněna, musel si vybrat z podprůměrných domácích scénářů s budovatelskou tematikou. Po těžkém rozhodování sáhl po námětu mladých scenáristů Vojtěcha Měšťana a Rudolfa Ráže. Film s pracovním názvem Frajeři na blátě se měl odehrávat na stavbě ropovodu, což Jiřímu Menzelovi oprávněně nepřišlo dostatečně atraktivní. Proto všichni tři odjeli na stavbu vodní přehrady v Dalešicích na řece Jihlávce, kde během jednoho týdne celý scénář kompletně přepsali (část dialogů dopsal Zdeněk Svěrák).

Prostředí přehrady Menzelovi imponovalo, proto děj filmu přesunul na tuto stavbu. Hlavní dějovou linii upozadil a do centra dění pasoval vznikající vodní dílo. V tomto záměru mu vydatně pomohl kameraman Jaromír Šofr, který v dlouhých panoramatických záběrech snímá práce probíhající na stavbě.

Tento tah zachránil celý film, protože jak režisér přiznal, samotný příběh byl nicotný. Historka o šikovném hodináři Honzovi (Jan Hrušínský), který po návratu z vojny najde smysl života na stavbě přehrady v kolektivu přátelských dělníků a definitivně zavrhne milující, leč zištnou přítelkyni Petru (Jana Giergielová), působila nevěrohodně a schematicky už v době natáčení.

Budiž Jiřímu Menzelovi připsáno ke cti, že se mu podle nezajímavého, dobově poplatného scénáře podařilo natočit civilní komedii, že se v rámci možností vypořádal s primitivní budovatelskou tematikou, nadiktovanou tomanovsko-puršovským vedením. Jen díky tomuto kompromisu mohl pokračovat v další režisérské práci a natočit Postřižiny (1980), Slavnosti sněženek (1983) nebo Vesničku mou, střediskovou (1985). Kvalit svých nejvýraznějších filmů ze 60. let (Ostře sledované vlaky, 1966, Rozmarné léto, 1967 a Skřivánci na niti, 1969) už nikdy nedosáhl, to ovšem v podmínkách normalizační kinematografie nebylo možné.

Jan Šulc, 36.LFŠ 2010

Po dokončení filmu Skřivánci na niti nastala v tvorbě Jiřího Menzela pětiletá nedobrovolná pauza. Pak mu byl nabídnut scénář Vojtěcha Měšťana a Rudolfa Ráže. Jiří Menzel na to vzpomíná: „Sešel jsem se s nimi a zeptal se jich, jestli by na takový film šli do biografu. A oni se přiznali, že ne. To se mi zalíbilo a navrhl jsem, že scénář přepíšeme.“ Ke spolupráci byl přizván Zdeněk Svěrák. Příběh se měl původně odehrávat na stavbě ropovodu, ale autoři jej přenesli na atraktivnější stavbu přehrady u Dalešic. I přes tuto dobrou snahu působí ústřední dějová zápletka filmu o mladém hodináři, který nalezl smysl svého života v těžké práci na stavbě vodního díla, značně schematicky a nevýrazně.
Febiofest 2010

Po pětileté nedobrovolné pauze se k filmové režii mohl vrátit Jiří Menzel. Samozvaní dohližitelé pečlivě dbali na to, aby do dodaného scénáře na povinné téma nebylo podsunuto něco nepatřičného. Režisérův zápas s příběhem o mladém budovateli dalešické přehrady neskončil jednoznačným a prokazatelným vítězstvím. Byla to napoprvé čestná prohra.

BŘEZINA, Václav. Lexikon českého filmu: 2000 filmů 1930 – 1996. Praha: Cinema, 1996. 536 s. ISBN 80-85933-09-8.