Každý mladý muž

Juráčkův diptych se   výrazně odlišuje od všech   jiných filmů z vojenského   prostředí. Je to dáno tím,   že on sám byl velice   zvláštním, ojedinělým a   výjimečným člověkem,   proto i jeho umělecky   přetvořené vzpomínky na   vlastní vojančení jsou   velice zvláštní,   ojedinělé a výjimečné.   Pro ty z nás, kteří jsme   byli kdysi také vojenskými   mocipány násilím odvedeni   na "vojnu", když   nám bylo sotva dvacet let   ("Je mi dvacet! Je mi   dvacet!" křičí zoufale   podroušený vojín), je tento   film příležitostí k   blednoucím vzpomínkám na   to, jak kluci o rok mladší   museli vykat klukům o pouhý   rok starším (později i o   půlrok), jak se návratům z   vycházek zpátky do kasáren   říkalo "jít   domů", a na jiné   absurdity, na něž byl Pavel   Juráček zvláště citlivý.   V jeho denících se   nacházejí i mnohé další   postřehy, často kruté a   syrové, které by filmová   cenzura nepovolila,   například sprostá vojenská   mluva, hloupost a   nevzdělanost důstojníků a   podobné. Přesto je tento   vynikající Juráčkův film   absurditami opět přímo   nabit. A nejen jimi: i   zajímavými dialogy a   výstředními obrazy, za   všechny zmiňme vysoce   ceněnou sekvenci s   vysloužilým koněm a   prostoduchým   ("blbým"), leč   soucitným vojáčkem, který   ho chce armádě prodat, aby   nemusel jít na jatka; anebo   závěrečnou scénu, kdy se   na vojáky pořádanou   taneční zábavu dostaví   jediná dívka (která putuje   jako němá svědkyně celým   filmem), vypije limonádu a   aniž by ji kdokoli z   přihlížejících vojáků   vyzval k tanci, zase beze   slova odejde. Zkrátka, když   se budete pozorně dívat a   vnímat nejen zrakem a   sluchem, shledáte jistě   tento film nadmíru   vydařeným.

Snímek o životě vojáků ve   dvou povídkách z období   tzv. nové vlny Formanovského   typu. Realisticky přibližuje   myšlení a vůbec chování   vojáků základní vojenské   služby v období socialismu.   První povídka přibližuje   cestu vojáka před přísahou   (I.Vyskočil) k lékaři a   zpět doprovázeného mazákem   (P.Landovský) a druhá   obyčejné vojenské   cvičení. Tvorba poklidná s   uměleckým dojmem a snad i   taková reklama na vojenskou   službu. Na nic se tu nehraje   jak po morální stránce, tak   i budovatelské, jak bylo   zvykem z dřívějších dob.   Dnes tento snímek může   zcela neškodně sloužit jako   takový vzpomínkový film na   dobu, kdy vojna nebyla kojná,   a kdy se to bralo vážně i s   úsměvem.

Ten film se mi naprosto jako   drama nejeví, je to spíš   tragikomedie, a potěšilo   mě, když jsem viděla tolik   našich některých   výborných jiných už méně   výborných herců - mladých   a začínajících, no prostě   bažantů i na poli   hereckém...MHCB

Bylo to celé takové nijaké.   Nemělo to nic, co by mne   zaujalo. Ani pan Landovský.   Prostě nic, ale přece jen ta   vzpomínka na ty časy...