Jsem zvědavá žlutě

První ze dvojice filmů, jejichž barvitý název vychází ze švédské státní vlajky, je v jádru filmový experiment. Příběh „filmu ve filmu“ sleduje mladou herečku Lenu, která se vydává do Stockholmu, aby zde v anketních rozhovorech zkoumala sociální, politická, ale i sexuální témata. Lena je zároveň herečkou, jež vystupuje ve filmu režiséra Vilgota Sjömana. Záhy není jasné, zda sledujeme skutečné improvizované scény či Lenu ve Sjömanově filmu – přechod obou „realit“ je zamlžený. Sjöman otevřeně sleduje nejen Lenin veřejný, ale i soukromý život v hledání sexuální identity. Snímek čerpá inspiraci v podobných dílech Francouzské nové vlny, ať už použitím filmové ankety či zkoumáním témat společenské proměny.
18. Febiofest 2011

První část sexuálně-publicistického traktátu, který byl pojmenován podle barev švédské národní vlajky a který získal pověst nejdiskutovanějšího snímku s tematikou sexuální revoluce 60. let. Jedná se vlastně o reportáž s celou řadou rozhovorů, v nichž se odhaluje složitost společenské a hlavně politické situace tehdejšího Švédska. Hlavní hrdinka - mladičká Lena, která je typickou představitelkou tehdejší revoltující mládeže - porušuje s frivolně provokujícím exhibicionismem nejrůznější společenské konvence i sexuální tabu. Režisér pojímá onu slavnou sexuální revoluci s ironickým, leckdy i karikujícím nadhledem.
Febiofest 2004

Tento dvoudílný sexuálně-publicistický traktát – pojmenovaný podle barev švédské národní vlajky – získal pověst nejdiskutovanějšího snímku s tématikou sexuální revoluce šedesátých let. Bezprostředně po své premiéře mohl být tento film promítán jen ve Švédsku a Dánsku - zakázán byl dokonce i ve Finsku a Norsku! V USA ho cenzura povolila po vleklých soudních sporech teprve v roce 1969. – Hlavní hrdinka filmu, mladičká Lena Nymanová (nar. 1944) je sice poměrně netradiční „sexbombou“ (sama tu o sobě říká, že má „pokleslá prsa a velké tlusté břicho“), ve filmu nicméně s frivolně provokujícím exhibicionismem porušuje nejrůznější společenské konvence i sexuální tabu. Ve své vzpouře proti diktátorským zásahům establishmentu do osobního života jednotlivce je Lena typickou reprezentantkou mládeže šedesátých let. Svůj postoj k oficialitě předvádí například ve scéně soulože před očima hradní stráže Královského paláce ve Stockholmu. Celou tu slavnou sexuální revoluci pojímá ovšem režisér Vilgot Sjöman s ironickým, leckdy i karikujícím nadhledem (viz Leniny tendence oddávat se módním vlnám typu vegetariánské meditace v ústraní), a v tomto ohledu zakomponovává do filmu i sám sebe coby režiséra, zamilovaného do filmové hrdinky. Vedle sexuální sféry se Lena angažuje v rozličných demonstracích a anketách věnovaných zejména tomu, je-li její země beztřídní společností, v rozhovorech s ruskými komunisty (Jevtušenko) a dalšími politicky činnými lidmi (Olaf Palme, švédský král) i v projevovaných sympatiích pro lidi typu M. L. Kinga.
Ačkoli někteří kritici (Josef Vohryzek) obviňovali snímek z konjunkturálnosti, např. Ingmar Bergman dával tomuto opusu přednost před „revolucionářskými“ filmy J.-L. Godarda (Bergman se pochvalně vyjádřil hlavně o druhém dílu - Jsem zvědavá modře). Každopádně je toto dílo podnětným dokumentem o společensko-politickém kvasu 60. let a dnes v Aeru můžete v Čechách vůbec poprvé zhlédnout oba jeho díly (dosud se u nás ve velmi omezené míře promítal pouze díl první – Jsem zvědavá žlutě).
Kino Aero 2003/12