Jede, jede poštovský panáček

Celovečerní debut Jacquese Tatiho Jede, jede poštovský panáček tematicky navazuje na režisérův předchozí krátkometrážní snímek Škola pošťáků, kde si - podobně jako v tomto filmu - zvolil prostředí poštovních zaměstnanců. Ústřední postavu, kterou je venkovský pošťák François, pojímá autor jako lidového prostomyslného hrdinu, snažícího se ve všech ohledech správně vykonávat své povolání. Nešikovnost a nemotornost postavy se stávají klíčovým zdrojem řady gagů a komických situací, které zdánlivě navozují dojem trapnosti. Režisér svého hrdinu nezesměšňuje ani nekritizuje. Naopak ho zobrazuje jako oběť uspěchaného pracovního tempa a hektického novodobého života. Zároveň François přes svou neobratnost a nepraktičnost v určitých ohledech paradoxně vyniká individuální bystrostí a nápaditostí, s nimiž se většinou neúspěšně pokouší zdolávat komplikované situace, ve kterých se neustále ocitá. Groteska není v Tatiho filmu zastoupena v podobě, v jaké je nejvíce známá z období němé éry, ale ve filmařsky osobitě přeměněném stylu. Ten se vyznačuje některými prvky charakteristickými pro národní povahu francouzské kinematografie, jako jsou roztržitý temperament a vnější stylizace postavy, typologický obraz společnosti nebo venkovské prostředí francouzské provincie. Tati nepoužívá zrychlené záběry, nezobrazuje šlehačkové bitvy ani nevytváří protikladnost partnerství ústředních postav. Povahový kontrast i fyzický rozdíl výšky a šířky, typický např. pro dvojici Laurel a Hardy, u Tatiho nenalezneme. Základní myšlenkový princip grotesky ovšem režisér zachovává. Je jím absurdnost lidského světa, kterou je v autorově snímku moderní technikou ovládaná společnost, a ukvapený pracovní rytmus odcizující člověka od jeho skutečné lidské podstaty. Ústřední hrdina François se pokouší s tímto systémem pronikajícím z velkých měst na venkov bojovat prostou povahou a upřímným vztahem ke svému povolání.
Jan Švábenický, 36.LFŠ 2010

Francouzská komedie Jede.,jede poštovsKý panáček z roku 1947 je prvním filmem Jacquesa Tatiho. Krátce po francouzské premiéře (1949) byla uvedena i u nás . Film byl tehdy uvítán především jako satira na nekritické přijímání "všeho amerického". Zároveň mu však bylo vytýkáno zesměšňování venkovského pracujícího, představovaného zde jako "člověka mdlého rozumu". - Známý komik Jacques Tati ve svém dlouhometrážním autorském debutu ještě nevystupuje jako proslulý pan Hulot. Jeho postavou je svérázný poštovni doručovatel František, který na svém bicyklu koná
pravidehlé objížďky po ospalé vesnici Saůlte-Severe. Každoroční pouť však do jeho života vnese (alespoň na kratičkou dobu) zásadní obrat: František zhlédne propagačni americký film o modernizaci pošt v USA. Protože všich- ni si dělají legraci z jeho "zaostalosti", rozhodne se pro rychlé a efektivní doručováni zásilek. Přehnaná snaha však nakonec zákonitě vede ke krachu - V zápletce filmu se promítá Tatiho odmítavý postoj k uspěchané "moderní době", reprezentované zde fiktivním americkým poštovním systémem. S odstupem téméř padesáti let ocení diváci především Tatiho osobitý humor, vycházejíci z tradice němých grotesek (zároveň ovšem vtipně využívající i zvukové složky)- Postava Františka vmnohém předjímá rysy pana Hulota, zejména ve vztahu k technickým vymoženostem, s nimiž svádí neustálý boj. - CinemaArt uvádí do české distribuce restaurovanou barevnou kopií í filmu
Snímek byl od počátku natáčen dvěma kamerami, zároveň na černobílý i na barevný materiál. Použitý barevný systém Thompsoncolor se však ukázal jako nedokonalý (údajně nebylo možné z barevné negativní kopie vyrobit pozitiv). Proto se film uváděl v černobílé verzi, původně pořízené jen pro jistotu. Při restaurování kopie byly použity počítače, nejde však o elektronicky kolorovanou verzi, jaké známe z televize. Francouzský dokumentarista a publicista Francois Ede ve spolupráci s potomky J. Tatiho, střihačkou a režisérkou Sophii Tatischeffovou a producentem Pierrem Tatim, s pomocí dosud žijících účastníků natáčení a s použitím speciálních optických přístrojů rekonstruovali barevnou verzi snímku vpodobě, jakou Tati původně zamýšlel (ale i s nedostatky tehdejší techniky; např. s vybledlým obrazem s barevnou nevyrovnaností některých scén, s "rastrovým" efektem atd.). - O
práci na rekonstrukci barevné kopie napsal F. Ede knihu Jede, jede poš-
tovský panáček aneb Zrovuzrozená barva.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled