Jako kníže Rohan [TV inscenace]

POZOR SPOILER

Pan Antonín Špáta nemá moc peněz, ale přesto karbaní. Jeho žena Baruška mu to vyčítá, ale marně. Jednoho dne jej navštíví „posílák“ od soudu v Pace. Špáta dědí peníze po strýci z Náchoda. Špáta si to nechá prověřit od mistra Žežulíka, a pak se ihned vydává s matkou pro peníze. Zpátky už přijíždí jako velký pán. Pozve sousedy na trachtaci, kde se již jen chlubí, co vše koupil a jaký je boháč. S těhotnou Baruškou se jen hádá a většinou odchází do hospody. Zde se naparuje jako krocan, poroučí každému, co hrdlo ráčí, a vůbec se chová jako kníže Rohan. A jednoho dne se zde seznámí s dcerou místního obyvatele Krančila, Pepičkou. Ta dělá lehkou dívku ve Vídni. Což ovšem Špáta zatím neví. Jede s ní na posvícení do Hořic, na což si ovšem vypůjčí od místního lichváře. Při jejich jízdě bryčkou zraní Barušku, která následně porodí mrtvé dítě a sama umírá. Antonín se zatím peleší s Pepičkou a nic netuší. Pak se ovšem domů vypraví a stihne zrovna Baruščin pohřeb. Z toho je pak i s matkou vykázán ostatními lidmi. Vrací se tedy zpět za Pepičkou, ale zde jej čeká jen její otec. Zabavuje Špátovi peníze a poví mu pravdu o jeho majetku. Antonín tomu stále nevěří a jede zase domů, kde jej čeká překvapení.

Hra vypráví o tragickém osudu Špáty (ve skvělém podání Vladimíra Menšíka), který jako chudý podruh nečekaně zdědil patnáct tisíc zlatých. Je přesvědčen, že z kapitálu je zajištěn na celý život, že bude žít "jako kníže Rohan". Podléhá své pyšné matce a podceňuje dobrou a skromnou ženu, koupí na venkově dva domy, v hospodě hostí podlézavé sousedy - snaží se žít jako bohatý člověk. Klasik české realistické prózy Karel Václav Rais, podle jehož novely "Špáta" z cyklu povídek "Potměchuť" vznikla televizní adaptace J. Z. Nováka, realisticky postihl člověka ve vztahu k majetku a jeho touze společensky povýšit. Na úspěchu oblíbené inscenace z roku 1983 režiséra Zdeňka Kubečky se vedle skvělých hereckých výkonů podílel i významný televizní kameraman Eduard Landisch.

Zdroj: Česká televize

Klasické literární hodnoty se stávají živou tradicí jen za předpokladu, že fungují v současném kulturním povědomí. Je to do jisté míry paradoxní, ale významnou úlohu v tomto procesu může sehrávat právě televize. Konzumování televizních dramatických děl nenahradí samozřejmě četbu, ale má možnost žádoucím způsobem jí stimulovat. Dramaturgové se však už přesvědčili, že televizní prst voluntaristicky, autoritativně ukazující na minulé příběhy je ignorován, pokud nedokáže odhalit současný smysl klasické literární předlohy nebo pokud se stane, že inscenace omylem vdechuje život postavám a dějům dávno umělecky mrtvým. Právě proto není volba klasické literární předlohy jako východiska inscenace bez rizik. Neexistují předem záruky úspěchu u děl notoricky známých, nelze ovšem ani vyloučit dobrý výsledek oživovacích televizních pokusů u děl z hlediska literární historie okrajových. Bezkonfliktní látka uspokojí třeba právě divákovu potřebu romantiky a idyly, sentimentální historka nabídne možnost ironií. V zásadě se však dá říct, že realistická žánrová drobnokresba vyhovuje dnešní optice televizní dramatiky nejvíce.

To ovšem nevysvětlí zcela, proč novela Karla Václava Raise Špáta na obrazovce zaujala a přesvědčila o své pravdě. Scenárista J. Z. Novák podle ní napsal inscenaci nazvanou JAKO KNÍŽE ROHAN a Zdeněk Kubeček jí režíroval pro pražskou Hlavní redakci dramatického vysílání. Krutá anekdota o tom, jak velké dědictví přivedlo chudáka na mizinu, má vlastně platnost nadčasovou, avšak v Raisově podání se jí dostalo naprosto konkrétních souřadnic dobových, geografických i psychologických. A právě tento dobový kolorit tvůrci respektovali, protože jedině jeho prostřednictvím adekvátně oslovili dnešního diváka. Časová distance od příběhu byla totiž dostatečně velká, takže se závažné mravní poselství nezměnilo v násilnou bezprostředně nabádavou moralitu. Epickou svébytnost dějů posílily filmové dotáčky z dobře volených exteriérů a především herecké pojetí postav. Od Vladimíra Menšíka v hlavní roli se jako od srdce rozlévala inscenací lidská opravdovost. Obyčejný, prostý, a dokonce snad i dobrý člověk se stává obětí sebe sama, aniž o tom ví. Odchází od sebe, ne, aby se lépe viděl a pochopil, ale aby se sám sobě navždy ztratil. A to vše v tragickém omylu, že dosáhl štěstí a že je schopen je dávat i svým bližním. Menšíkův Špáta jako by opouštěl oblast autorské fikce a hrozil tím, že nám se svou „svatou krátkozrakostí“ kdykoli dnes při naší cestě na návštěvu otevře dveře svého panelového bytu nebo úpravného domku. Nad obvyklé televizní penzum šly i výkony Ludmily Roubíkové a Jany Gýrové.

BÍLEK, Petr [pb]. Týden v televizi. Tvorba, týdeník pro politiku, vědu a kulturu. 1984 [11. leden], č. 2, s. 19. [upraveno, zkráceno]