Já jsem Stěna smrti

Téma nezajímavé, herci   dobří, ostatní ušlo,   takže průměr. Nedá se   říci že ani nad, ale ani   pod.  aaa  
  

„Cesty Páně jsou   nevyzpytatelné,“ praví   Písmo Svaté a že na tom   něco bude se přiklání i   mnozí nevěřící. Osudy   jsou různé a určitě mnohý   bude souhlasit s tím, že ne   zrovna takové, jak by si sám   představoval. A o jednom   takovém osudu vypráví tento   snímek, který vznikl v době   socialismu, což znamená, že   obsahuje ono, dnes tolik   proklínané, socialistické   smýšlení. To však nijak   neubírá na kvalitě v rámci   dramaticko-psychologické   filmové tvorby. Svým   námětem má rozhodně co   říct i dnes. Takovýchto   snímků bylo natočeno   hodně, a co se týče   námětu, je skutečně z   čeho vybírat. Ať se to   někomu líbí, nebo ne,   natočen je kvalitně v celém   svém aspektu dané   problematiky. Právě svou   dramaticko-psychologickou   sondou zvýrazňuje vážnost,   což znamená, že se   rozhodně najedená o nic   zábavného. Je to příběh,   který by bez skrupulí   klidně mohl nést označení   „osudový příběh ze   života“. Má hlubokou   myšlenku a o to jde   především. A je to   myšlenka v rámci   obyčejného lidského   přístupu nemálo hodna k   zamyšlení, neboť platí v   každé době. A co víc,   třeba se v tom někdo s   podobným osudem i pozná.   Máme tu příběh   stárnoucího pouťového   kaskadéra velmi zapáleného   do své profese, který   plánuje nové vybavení, aby   mohl ještě působivěji   předvádět své motocyklové   umění. Jeho dcera však už   chce s kočovnickým životem   v maringotce skoncovat.   Herecký koncert především   pro Josefa Kemra, který po   psychologické stránce pojal   svoji postavu skutečně   impozantně. Dnes už má   snímek vlivem ukázky   takovéto atrakce historickou   hodnotu, neboť s něčím   takovým se již mnoho let   nelze setkat.