Snímek scenáristy a režiséra Karla Steklého patří k nejznámějším filmovým titulům, ve kterých českoslovenští tvůrci demonstrovali svou podporu novému, normalizačnímu režimu. Legendární satira z roku 1973 měla být parodickým podobenstvím o událostech Pražského jara 1968. Středobodem vyprávění je mluvící hroch, kterého se na popud hbitého novináře pokoušejí pro své nečestné cíle zneužít prolhaní, manipulátorští politici. Netuší, že v útrobách nešťastného chovance zoo se nachází bankovní úředník Bedřich Hroch (Oldo Hlaváček), kterého zvíře omylem spolklo a kterého nečekaná popularita těší…
Tendenční film, který s odstupem času obstojí jen jako zajímavý studijní materiál, považovali za pochybný i samotní normalizátoři, kteří ho rychle stáhli z kin a neumožnili ani jeho vysílání v televizi.
Zdroj: NFA
Naše kina promítají barevný film režiséra
Karla Steklého, autora současně námětu i scénáře. Jmenuje se HROCH, a je to, jak zní podtitul, fantastická burleska. Zásadní záslužnost novinky spočívá v tom, že se obrací k době nedávné, k období krizového roku 1968. Zvláštní pak je to, že se k této tragické době obrací formou frašky. Především jsme svědky odvážného pokusu, protože jeho tvůrce se vydal cestou neprošlapanou a riskantní. Riskoval zcela vědomě, že popudí pochopitelně ty, kdo se poznají, jenomže nebudou mluvit přímo, budou učeně a rozhořčeně vykládat o umění. Riskoval však také nepochopení a neporozumění i bez zlé vůle. Především proto, že se dal směrem, kterým před ním u nás dosud nikdo nevykročil. Mluví-li se dnes rádo o angažovanosti (přičemž je vždycky důležité současně jasně říci, pro co a za co se kdo angažuje), pak je tento film rozhodně svědectvím takové pokrokové angažovanosti. Nebyl by to ostatně ani Karel Steklý, aby nevstoupil přímo do žhavého. Že se při tom všechno nepovede, není ani zvláštní, natož tragické. Víme přece, že i v případech mnohem, ale mnohem méně riskantních najdeme nedostatků plné hrsti. Především tedy vítejme tvůrcovu odvahu a podpořme ji, protože jsou dosud u nás kulíšci spekulující s tím, že ono se to jaksi nějak všechno vytříbí a že zatím přežijí se spisováním stále obměňovaných historek lidiček jakési vzdálené a dnes už nezajímavě zbytečné minulosti. Vítejme tvůrcovu odvahu a podpořme ji, protože jsou i jiní, kteří přešlapují kolem horké kaše, a i když udělají nějaké to prohlášení, přece jenom raději a častěji točí filmy jen o lásce nebo třebas o Alexandru Dumasovi, což je nepoměrně méně občansky závažné i závazné než pustit se do žhavé tématiky.
Fraška má obvykle stránku tragickou i směšnou. V umění stejně jako v politice. A jestliže se
Karel Steklý rozhodl namířit první filmový šíp proti oné frašce trapných hrdinů s maskou lidské tváře formou filmové frašky a nadsázky, respektujme to. Ona skutečná fraška takzvané tehdejší obrody hodně lidí docela konkrétně poznamenala. Ťala akademicky vzdělané elitáře, prostoduché poplety i zase zlomyslníky. Však toho fraškovitého nebylo málo. Od nejrůznějších novinářských žebříčků a anket k autogramům na dívčí předloktí, od interview ve vaně k „fans-clubům“ s odznaky jako placka, od střelby do oken ke skokům do bazénu, od scén s předáváním dokonce ztracených zlatých srdíček k podávání růží u Husova pomníku za Sladkého slavičího klokotání i vrkotu televizních kamer, to všechno bylo vlastně ze stejného rodu, jako je onen filmový zpívající hroch. Nebyla to však rozhodně žádná legrace. Šlo ostatně o mnoho, o všechno. I ta filmová fraška tne na nejednom místě do živého. Třebas v sekvenci, kdy si různí ti intrikáři z na pohled národně sjednoceného politického směru sdělují vždy jeden druhému o třetím, který u toho právě není, že „stejně se ho při nejbližší příležitosti zbavíme“. Tady a na nejednom dalším místě zazněl film ostrým nemaskujícím tónem. Například v tom, jak ukazuje na postavě zpěvaččině, co znamená manipulování lidmi. Takhle ostatně manipuloval svými diváky i nejeden tvůrce oné doby, podporován svými ideovými praporečníky.
Karel Steklý nikým nemanipuluje. Už proto, že je komunista. V tom spočívá nesporná poctivost jeho frašky, jeho pamfletu.
Budiž nám zkušenost tohoto svým způsobem experimentu a průkopnického filmu dobrá jako u podobného díla vždy k tomu, abychom příště mohli dospět dál. Film, ostatně ne pouze tento, potřeboval ještě důkladnější a hlavně kolektivnější dramaturgickou přípravu, na jejíž nedostatky vůbec v současné tvorbě hodně doplácíme, protože až marnotratně často nedotahujeme záměry, které slibují víc, než potom splní. Autor oslabil hrot své kritiky tím, že zbytečně příběh dokonkretizoval. I když jde o frašku o politické frašce našich pravičáků v roce 1968, prospěla by jí větší otevřenost o čase a místě děje, nedávat například autům složité a nesrozumitelné poznávací značky, novinářům cizokrajná jména, novinám neznámé hlavičky a penězům jakousi ničemu nepodobnou podobu – když přece stejně jde o náš rok 1968, o naše pravičáky, o naše „hrdiny“, kteří se k lidu přibližovali přes tlačenku a demagogii místo přes práci a správný program. Rozhodně budeme muset čím dál víc počítat i s ne dosti informovaným divákem, protože od oné doby, již film traktuje, uplynulo už více než pět roků a dnešním osmnáctiletým bylo tehdy sotva třináct, což je rozdíl kvalitativní. Jako vždycky to, co se v nejlepší vůli tentokráte nevydařilo tak, jak bychom si to s autorem z celého srdce přáli, může pomoci právě tomu, aby příští obdobné dílo dospělo dál. Tento odvážný a rozhodně (kdysi se to slovo u nás hodně skloňovalo) nekonformní film znamená bezpochyby odvážné vykročení na velké, dlouhé cestě. Správným směrem.
KLIMENT, Jan.
Filmová fraška o frašce politické. Nad novinkou Karla Steklého Hroch. Rudé právo. 1974, roč. 54, č. 103 [2. květen], s. 5. [upraveno]
Nejapný pokus o satiru na "krizové jevy" roku 1968: skupina politiků se snaží využít případu mluvícího hrocha ke svým mocenským cílům. Snad nejtrapnější záležitost v historii české kinematografie.
Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu
