Houština

Celovečerní debut jednoho z nejvýraznějších představitelů současného maďarského filmu Benedeka Fliegaufa je věnován předčasně zemřelému režisérovi Györgyi Fehérovi (Szürkület, 1990, Vášeň, 1998).

Fliegauf ve své prvotině volí oddramatizované pomalé mluvení a dlouhé záběry, poukazující na vyprázdněnost vztahů ve společnosti, které se staly příznačnými znaky i jeho pozdější filmové tvorby. Sledujeme dlouhé monologické a dialogické pasáže, které jsou vytrženy z nějakého smysluplnějšího kontextu. Z vyprávění postav je zjevné, že si nerozumí navzájem, ani sami sobě. Lovasiho kamera zaznamenává jednotlivé postavy v těsné blízkosti, ale nedovolí nám proniknout hlouběji do jejich nitra. Film tak originální kombinací zmíněných narativních postupů a stylistických prostředků navozuje u diváka pocity všudypřítomného odcizení a vykořeněnosti.

Za svůj originální snímek si tehdy ještě začínající režisér odnesl kromě Ceny zahraničních kritiků Genea Moskowitz (Gene Moskowitz-díj) a Ceny Sándora Simone (Simó Sándor elsőfilmes díj) za nejlepší hraný debut z filmového festivalu Maďarský filmový týden (Magyar Filmszemle) i Cenu Wolfganga Staudteho z MFF Berlín 2003.

Ocenění:
Maďarský filmový týden - Cena zahraničních kritiků Gene Moskowitze, Cena za nejlepší hraný debut MFF Berlín 2003 - Cena Wolfganga Staudte.

Zdroj: Film Europe CZ

Proč nechá někdo vlastního psa v cizím bytě? Proč nesmíme pustit k sobě domů bytosti, které mluví jen v noci? Co udělá otec, který považuje tělo vlastní dcery za odporně vyzývavé? Co si s sebou vezme člověk na osobní schůzku s mrtvým přítelem? Hrdinové Houštiny žijí v Budapešti, která se jednoho krásného dne spolu s ostatními ztratí v mlze.
Debut mladého režiséra, oceněný na několika festivalech (m.j. Berlín 2003), bude zastupovat maďarskou kinematografii v soutěži o Oscara 2004.

Dny Evropského filmu 2004

Fliegaufův neobyčejně vyzrálý celovečerní debut Houština - eliptický narativní experiment plný dlouhých monologických a konverzačních scén snímaných z těsné blízkosti - je sledem nesouvisejících, avšak mimořádně poutavých epizod, které na nás díky sugestivní formě a vybroušenému scénáři přenášejí pocity vykořeněnosti, zapouzdřené bolesti a odcizení, jimiž trpí protagonisté jednotlivých segmentů.

Snímek, věnovaný předčasně zemřelému režisérovi Györgyi Fehérovi a zároveň evokující ranou tvorbu maďarského velikána Bély Tarra, se ladně pohybuje mezi vyšinutou komedií a nervní noční můrou. Ačkoli jsme v jednotlivých „povídkách" ochuzeni o kontext, samotné figury nás ani na moment nepřestávají zajímat; přestože do jednotlivých scén vstupujeme v relativně klidné fázi, záhy se konverzační mikropříběhy stočí značně zlověstným, znepokojivým směrem. Znamenitě napsané dialogy, v nichž zbývá prostor pro tajemství či lehkou nedořečenost, podněcují divákův důvtip i imaginaci. Dílčí epizody, které se protínají jen velmi volně, jsou v jádru unikavé a enigmatické, nicméně Fliegauf je dokáže vystavět tak, že senzitivní divák z nich bez námahy vydedukuje klíčový motiv a emoci (sebevražedné myšlenky, obtížně formulovatelný eskapismus, potýkání se s vlastní slabostí, dávným citovým zraněním či potenciální úchylkou).

Ať už se před námi odvíjí ze života přesně odpozorované drama každodennosti, bizarní konflikt nebo nápaditý literární konstrukt (uvolněný rozhovor dvou kluků nad divákovi neviditelným objektem), autor zachycuje osudy jedinců zpravidla v momentě více či méně artikulované osobní/osobnostní krize - zajímá jej tudíž především vyhrocený dialog a děsivé i fascinující mysterium lidské tváře. Dlouhé detailní záběry se ovšem vždycky neřídí logikou dramatického napětí - těkavá, dokumentaristicky pojatá kamera i přes svoji prostorovou blízkost chvílemi zaujímá zřetelnou psychologickou distanci. I přes ponurou atmosféru a tíživost vyplývající ze znázornění defektní mezilidské komunikace však v záběrech kameramana Zoltána Lovasiho zůstává cosi rozklíženě poetického.
Uhrančivé účinky díla výrazně podporují i překvapivě suverénní herecké výkony neprofesionálů. Fliegauf už ve své prvotině prokazuje mimořádný talent pro vedení amatérských představitelů všech rolí. Podobně i zvuková stopa, které - vedle několika „spojovacích" akordů klavíru, jež umocňují vyznění jednotlivých segmentů - vládnou hučivé drony (shluky táhlých tónů), zpřítomňuje jakousi únavu ze světa, paralýzu z koloběhu všednosti a zoufalé podoby vzájemných vztahů. Geniální tah si pak tvůrce schoval na konec, kde se objeví tytéž záběry jako na začátku. Ve finálové montáži už ale z gest a tváří čteme něco docela jiného - v úvodu abstraktní, nic neříkající výrazy a činy náhle dostávají zcela odlišný rozměr.

Už v Houštině lze bez obtíží vystopovat kvality, které z Fliegaufa během následujících let udělají hvězdu umělecké kinematografie: absolutní autorská důslednost v naplnění vybraného konceptu, schopnost diváka jakoby mimochodem zhypnotizovat, totální kontrola nad souhrou obrazu a zvuku, která přitom působí víc relaxovaně nežli pedantsky.

Aleš Stuchlý, Letní filmová škola 2012

Celovečerný debut jedného z najvýraznejších predstaviteľov súčasného maďarského filmu Bence Fliegaufa je venovaný predčasne zosnulému režisérovi Györgyi Fehérovi (Szürkület, 1990, Vášeň, 1998).

Fliegauf už vo svojej prvotine volí dedramatizované pomalé rozprávanie a dlhé zábery, poukazujúce na vyprázdnenosť vzťahov v spoločnosti, ktoré sa stali príznačnými znakmi aj jeho neskoršej filmovej tvorby. Sledujeme dlhé monologické a dialogické pasáže, ktoré sú vytrhnuté z nejakého zmysluplnejšieho kontextu. Z rozprávania postáv je zjavné, že si nerozumejú navzájom, ani sami sebe. Lovasiova kamera zaznamenáva jednotlivé postavy v tesnej blízkosti, no nedovolí nám preniknúť hlbšie do ich vnútra. Film tak originálnou kombináciou spomínaných naratívnych postupov a štylistických prostriedkov navodzuje u diváka pocity všadeprítomného odcudzenia a vykorenenosti.

Za svoju originálnu snímku si vtedy ešte začínajúci režisér odniesol okrem Ceny zahraničných kritikov Genea Moskowitza (Gene Moskowitz-díj) a Ceny Sándora Simóa (Simó Sándor elsőfilmes díj) za najlepší hraný debut z filmového festivalu Maďarský filmový týždeň (Magyar Filmszemle) aj Cenu Wolfganga Staudteho z MFF Berlín 2003.

Film Europe SK