Sto padesát let uplyne letos (2006) v červenci od úmrtí osobnosti českého národa Josefa Kajetána Tyla. Byl duchovním otcem českého národního divadla, dramatikem, hercem, novinářem, v revolučním roce 1848 národním gardistou a poslancem. Největší význam má jeho tvorba v oblasti divadla. Jeho sociální dramata, historické hry a dramatické báchorky daly základ kmenovému národnímu repertoáru. Jeho Švandové, Dorotky, Kalafunové, Terezky, Jiříkové, stejně jako historické postavy Husa, Žižky, Jeronýma... to všechno jsou postavy dodnes životné. Spisovatel František Kožík svou životopisnou dvoudílnou televizní hrou z roku 1980 vypráví o zakladateli novodobého českého divadla na pozadí třicátých let předminulého století až do roku 1856, kdy J. K. Tyl ve věku čtyřiceti osmi let zemřel.
Miláček národa - tak se jmenuje vyprávění Františka Kožíka o Josefu Kajetánovi Tylovi, čtyřiadvacet kapitol o jeho statečném životě a revolučním díle.
1. Vlast krásného doufání
2. Konec chudého komedianta
Ve dvou nedělních večerech si televizní diváci připomněli 125. výročí úmrtí
Josefa Kajetána Tyla. Dvoudílnou životopisnou hru
Františka Kožíka inscenoval režisér
Evžen Němec. První část, zahrnující období od Tylova mládí až do roku 1848, působila jako dramatizovaný kaleidoskop učebnicových dat. Značnou časovou rozlohu nebylo technicky možné pokrýt víceméně souvislým a soustředěným dějem, proto se Kožík pokusil podle svého uvážení o výběr klíčových epizod. Snažil se, pokud mu to televizní médium umožňovalo, aby sladil Tylova biografická data s vývojem uměleckým a myšlenkovým. Je přirozené, že na zajímavé jemnosti a mnohostrannější souvislosti nebylo dost místa. Nedostatečně tak například vynikl Tyl jako vůdčí osobnost mladé generace třicátých let minulého století a jen pod čarou soukromých dějů se Kožík dotkl Tylovy negativní kritiky na Máchův Máj, i když právě tento moment mohl pomoci autorovi odkrýt latentní rozpor umělecké osobnosti Tylovy a upřesnit jeho ideu národní služebnosti umění. Ústřední postavu hry HAD Z RÁJE ztělesnil
Viktor Preiss a v první části vyzníval jeho výkon dost monotónně snad právě kvůli zmíněné roztříštěnosti dějů. Poněkud pedagogické poslání díla podtrhovaly i dosti obsáhlé „jevištní citace“ Tylových her, což mimochodem nebyl špatný nápad, protože se tak divákovi nenásilně dostalo základní informace o klasickém díle a navíc si tím autor jednoduchými prostředky vytvořil možnost, jak charakterizovat herce Tylova okruhu.
Ucelený zážitek poskytla až druhá část Hada z ráje. Existenční, umělecký i politický zápas posledních osmi let Tylova života má sám o sobě silnou vnitřní dramatičnost, kterou tvůrci inscenace citlivě respektovali. Vzniklo tak několik epizod obecnějšího významu, pokud jde o charakter českého národa. Je třeba ocenit také takt a vkus posledních scén Hada z ráje, neboť autor si tzv. nechal ujít laciný patos Tylova umírání, věru nelichotivého pro tehdejší českou politickou reprezentaci.
Náročnost na volbu a přípravu exteriérů diktovala režisérovi odehrát vše v interiérech, což se zdařilo, i když za cenu některých deklamativních prodlev. Značné množství postav velelo obsadit výrazné herecké typy. Z výkonů
Miroslavy Špánkové-Hozové,
Mileny Steinmasslové,
Petra Čepka,
Jiřího Bartošky,
Miroslava Moravce,
Milana Riehse,
Jiřího Klema i dalších pak bylo patrné, že nabídnutou příležitost nepovažovali za zbytečnou. Kožíkův Had z ráje neotevíral nové cesty k interpretaci Tylovy osobnosti, chtěl být především zasvěceným, materiálově fundovaným holdem klasikovi. A toho dosáhl v plné míře.
BÍLEK, Petr [pb].
Týden v televizi. Tvorba, týdeník pro politiku, vědu a kulturu. 1981 [22. červenec], č. 29, s. 23. [upraveno, zkráceno]
