Frekvence

Díky atmosférickým anomáliím se policista John náhodou spojí starou vysílačkou s otcem, hasičem Frankem, který vysílá ze stejného přístroje, ovšem před třiceti lety. Varuje ho před chybou, která ho bude při zásahu v hořícím skladišti stát život, a Frank díky tomu přežije. Zásah do minulosti však má nečekaně vážné následky. Vrah zdravotních sester Nightingale totiž místo původních tří zavraždí sedm dalších, mimo jiné i Johnovu matku Julii. Teď musí John s otcem zjistit, co se jeho přežitím změnilo, a pak rychle jednat, pokud chtějí Lindu zachránit a vraha zastavit. Frank v roce 1969 i John o tři desítky let později.

Zdroj: Nova

Příběh: Mladý policista díky časové anomálii zachrání v minulosti svého otce před jistou smrtí, a způsobí tak tragické změny ve své přítomnosti. Čeká ho nelehký úkol - uvést vše alespoň do relativního pořádku.
Už od konce osmdesátých let, kdy se Michael J. Fox vracel do budoucnosti, každý dobře ví, že s časem nejsou žerty. Stačí malý zásah do pevně dané časové kontinuity a vše se najednou odehrává úplně jinak. Policistu Johnu Sullivanovi se něco takového povedlo. Díky atmosférické poruše se spojil se svým dávno mrtvým otcem. Stařičká vysílačka dokázala překlenout časovou propast třiceti let těsně před osudový den, kdy požárník Frank Sullivan zemřel při výkonu služby. Nikdo nemůže Johnovi zazlívat, že otce varuje, čímž mu zachrání život.
Časová kontinuita je však nenávratně narušena. Johnovi se v podvědomí objevují zbrusu nové vzpomínky na otce, který před pár lety zemřel na rakovinu, ale bohužel i na tragickou smrt své matky, která padla za oběť sériovému vrahovi. Někdy je zkrátka lepší nechat minulost na pokoji. Z polovičního sirotka se tak stal sirotek úplný, před kterým navíc stojí nelehký úkol: za pomoci mrtvého otce vypátrat úchylného vraha dříve, než stačí zavraždit jeho matku. A atmosférická anomálie umožňující kontakt s minulostí taky nebude trvat věčně. Byť předešlé řádky možná vyznívají lehce zmateně, film Gregoryho Hoblita disponuje logickou kostrou příběhu na téma, co by se stalo, kdyby se tohle nestalo. Náruživí scifisté tak mají po Dvanácti opicích opět možnost šťourat se v časových paradoxech, milovníci thrillerů si mohou napínat nervy při pátrání po úchylném vrahovi a fanoušci rodinných dojáků se mohou rozplývat nad dojemným vztahem otce a syna.
Všechny žánry i obě časové roviny do sebe zapadají jako součástky dobře naolejovaného stroje času, a kromě předvídatelného závěru se tak Frekvenci nedá skoro nic vytknout. Ale znáte to. Nic není dokonalé - dokonce ani čas. Stačí malá atmosférická porucha, a octnete se třeba na začátku... zvlášť když už od konce osmdesátých let, kdy se Michael J. Fox vracel do budoucnosti, každý dobře ví, že s časem nejsou žerty. Stačí malý zásah do pevně dané časové kontinuity a vše se najednou odehrává... a odehrává... a odehrává...
Jiří Zídek Totalfilm 2000/9/93

Autor/Zdroj: Zídek Jiří/Total Film


Když je váš otec třicet let po smrti, je radost si s ním pokecat. Zvlášť když se v té chvíli nachází v roce 1969, zatím ještě žije a vy jste se s ním spojili přes starou vysílačku, která dokáže přenášet rádiové vlny přes třicetiletou propast času. Je fajn si s ním pokecat, a ještě víc fajn je poradit mu, aby se - až zítra zase nastoupí do hasičské šichty - nenechal sejmout tou explozí, která ho původně připravila o život. Ano, to je fajn. Ale už o něco méně fajn je skutečnost, že tok času se tím odkloní do úplně nepředvídatelného koryta. A s časem není žádná sranda. S časem a masovými vrahy.
Jistě, Frekvence je časovka. Už za to má první bod, protože natočit
v tomto specifickém sci-fi subžánru film tak, aby byl originální, a abyste přitom současně nezabředli do komplikovaných temporálních křížovek, které normální divák nevydýchá, je docela umění. Debutující scenárista Toby Emmerich (jako hudební producent se podílel například na filmech Hřisné boogie, Dlouhý polibek na dobrou noc, Blbý a blbější) a režisér Gregory Hoblit (Prvotní strach, Anděl smrtp to ovšem zvládli s absolutním přehledem - především proto, že pro ně časové piruety nejsou cílem, ale prostředkem. Prostředkem k rozehrání nestandardního thrilleru o pátrání po masovém vrahovi, které probíhá ve dvou vzájemně se ovlivňujících časových rovinách.
Fort Knox zajímavých situací, který se tím otevírá, je naplněn originálními nápady až po okraj a tvůrci si jich nacpali do brašen vrchovatě. Dojde na bleskovou koordinaci přes vysílačku, kdy se čin provedený v roce 1969 okamžitě projeví v roce 1999, na předávání věcí přes „časovou mrtvou schránku" a další a další vychytávky, které vám na tomto místě pochopitelně nebudu prozrazovat.
Co ovšem prozradit můžu - a co už zřejmě tak nějak vyplynulo - že Frekvence je film velice povedený. Je poměrně originální, napínavý
a dotažený. Co chtít víc? Jenom by snad tvůrci mohli občas myslet i na cukrovkáře mezi námi a nedělat ty závěry svých filmů tak happyendózně přeslazené. Kdo má pořád ty nebožáky v kině křísit? Nehledě na to, že v peněženkách mají většinou jenom pár korun.
ŠTĚPÁN KOPŘIVA Premiere 2000/12/32

V KOSTCE:
Johnu Sullivanovi se podaří skrz starou vysílačku a polární záři navázat kontakt s rokem 1969 - konkrétně se svým otcem. Ten má hned další den zemřít při náhodném výbuchu skladiště, ale díky radě svého syna z budoucnosti se mu podaří téhle nepříjemné povinnosti uniknout. Tím ovšem změní minulost a na to doplatí jeho žena (Johnova matka), která se stane jednou z obětí masového vraha. Otec a syn musí spolupracovat a vypátrat neznámého zabijáka, který působí jak v roce 1969, tak v roce 1999, dříve, než dojde k vraždě.

Autor/Zdroj: Kopřiva Štěpán/Premiere


Na životě mladého policisty Johna Sullivana (JIM CAVIEZEL) leží stín tragické smrti jeho otce, hasiče, který před mnoha lety zahynul v plamenech. Jednoho večera najde John otcovu amatérskou vysílačku, zkusí ji zapojit a začne lovit v éteru frekvenci někoho, s kým by si popovídal - tak jako to vždycky dělával jeho otec. Radioamatér, s nímž se nakonec spojí, se nijak neliší od desítek jiných nadšenců, kteří si každý večer povídají na radiových vlnách. Ale pouze do chvíle než se ukáže, že se právě dívá v televizi na závěrečný zápas baseballové ligy roku 1969. Muž se jmenuje Frank Sullivan (DENNIS QUAID - Past na rodiče) a John ke svému úžasu zjišťuje, že díky atmosférické poruše právě hovoří se svým otcem, jen několik hodin před tragickým neštěstím. Jeho nesplněný dětský sen - změnit minulost a přivést tátu zpátky - je mu náhle na dosah ruky. Cena za takovou šanci může být krutější, než si dokáže představit…

Autor/Zdroj: /reklamní materiály videodistributora

Scenárista Toby Emmerich a režisér Gregory Hoblit využili ve sci-fi thrilleru Frekvence motiv zpětného ovlivňování minulosti, jenž patří mezi tradiční témata žánru a jenž byl mj. rozehrán i v komediální poloze třeba v Zemeckisově sérii Návratů do budoucnosti. - Šestatřicetiletý newyorský policejní detektiv John Sullivan se náhodným působením elektromagnetických sil spojí starou vysílačkou se svým otcem, odvážným hasičem Frankem, jenž ovšem žije v roce 1969. John otce varuje před nehodou, která ho má druhý den stát život. Muž se zachrání, ale tím se odstartuje nový sled událostí. Rodinnou historii tak ovlivní neznámý masový vrah, který třicet let unikal dopadení. John musí prostřednictvím vysílání dávat instrukce otci, jenž však stojí proti vrahovi sám, neboť jeho vyprávění o spojení s budoucností přirozeně nikdo nevěří... - Tvůrci se soustředili na promyšlenou a pečlivě vybudovanou konstrukci několika paralelních historií a časové smyčky, jež je sice kvůli svým "paradoxům" v konečném důsledku neřešitelná, avšak poskytuje vynalézavým vypravěčům nečekané možnosti. Podstatnou rovinu vyprávění tvoří melodramatické téma pouta mezi otcem a synem, ve druhé polovině se snímek láme do tradičního thrilleru o masovém vrahovi; jeho zvláštností je ovšem dvojí vyvrcholení, probíhající paralelně, ve stejné chvíli, ale zároveň s odstupem třiceti let.
Zdeno Kubina Filmový přehled 2000/12/11,

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled


Mrtvý Dennis Quaid a opilý Jim Caviezel napravuji své životy a chytají masového vraha. Může za to tajemná záře nad New Yorkem.

New York, Queens, 1969. Požárník Frank Sullivan žije štastně a spokojeně. Miluje svou ženu, šestiletého synka Johna, baseball i svou riskantní práci. Jenže neví, že už brzy ve službě zemře. A nad jeho domem se právě vyskytuje jakási tajemná záře.
New York, Queens, 1999. Policista John Sullivan živoří nešťastně a nespokojeně. Přítelkyně se s ním rozchází, bez láhve kořalky nedá ani ránu, stále má trauma z toho, že před třiceti lety přišel o otce, a ani ten baseball už není, co býval. John bydlí ve stejném domě jako kdysi jeho otec a stejně jako před třiceti lety se na nebi právě objevila tajemná záře.
Záře září, na slunci jsou podivné skvrny, John najde ve starém harampádí vysílačku po otci, scenárista luskne prsty a voilá - dva cizinci se na dálku baví. Jen ještě netuší, na jakou dálku. Brzy jim to ale dojde, a byť tomu zpočátku nevěří a vzájemně se považují za vtipálky, nakonec musejí odhodit racionální uvažování stranou a nadšeně přijmout nesmyslný fakt, že jsou otcem a synem a hovoří spolu skrze bariéru třiceti let.
Báječně si pokecají o baseballu a životě a vesmíru a vůbec, načež si John uvědomí potenciál výjimečného spojení a poradí Frankovi, jak při požáru nezemřít. Světe, div se, diváku, nediv se, vyjde to! Frank přežije a John si sice pamatuje „minulou minulost", ale zároveň se mu v hlavě objeví nové vzpomínky na to, jak otec žil dalších dvacet let, než coby silný kuřák zemřel na rakovinu plic. A zároveň se objeví ještě jeden problém - protože: Frank nezemřel, nezůstala jeho truchlící manželka doma, šla do práce a stala se obětí masového vraha, který v „nové minulosti" nezavraždil „jen" tři ženy, ale deset. Tak to samozřejmě nesmí zůstat a otec se synem se společnými silami pouštějí do pátrání po mizerovi, který vraždil v minulosti a možná v tom bude pokračovat i v současnosti. A kromě toho musí ještě Frank přestat kouřit.
Frekvence počítá s tím, že se její diváci nebudou příliš nimrat v logice děje a zkrátka přijmou jako fakt, že polární záře a skvrny na slunci umožní komunikaci napříč proudem času. Podobnou ochotu k nepřemýšlení od nás vyžaduje každý druhý film a klíč je v tom, jak rafinovaně jsou nesmysly naservírovány. V angličtině pro to mají báječný výraz „suspension of disbelief", což by se dalo přeložit jako „potlačení nedůvěry" a v praxi jde o to, jak veliké bulíky si necháme od filmařů dobrovolně navěsit na nos, aniž by nám překážely.
Jelikož si Frekvence zahrává s ovlivňováním toku času a následky z toho vyplývajícími, nabízí se spousty příležitostí ke hledání paradoxů a nelogičností - což nemá příliš smysl, protože zvolené téma je sice divácky velmi vděčné, ale NEDÁ se zpracovat nekontroverzním a logicky správným způsobem - žádný neexistuje. Ke cti debutujícího scenáristy Tobyho Emmericha ovšem slouží, že přístup, který zvolil, a výsledek, kterého dosáhl, naši nedůvěru potlačují lépe než devadesát procent všech ostatních hrátek s časem, které byly kdy natočeny.
Vezměte si například scénu, ve které John potřebuje určitý předmět, který má Frank. Domluví se na nenápadné skrýši v pokoji, kde oba sedí, a Frank do ní předmět uloží. John pak ihned vstane a dojde si pro něj. Z přemýšlení o tom, co by se dělo, kdyby se John šel do skrýše nejdřív podívat a pak se teprve s Frankem domluvil, že bude předmět uložen právě do ní, by se leckomu mohly slušně přehřát mozkové závity. 0 podobných paradoxech už byly napsány celé smrtelně vážně pojaté knihy a Frekvence přichází s přístupem, který je z filmařského hlediska patrně nejefektnější - minulost a současnost jsou vnímány jako dva různé „vesmíry", které se vzájemně ovlivňují, přičemž změny se projevují s konstantním třicetiletým odstupem (když Frank vypaluje do desky stolu nápis, ten se objevuje Johnovi přímo před očima; když Frank v místnosti v minulosti rozbil předmět, rozbije se i v současnosti, a když je spraven, „zázračně" se spraví i v současnosti).
Příjemný fakt, že jsme ochotni spolknout filmařům jejich tužší sousto i s navijákem, má základ především v tom, že film není jen o dvou lidech pronásledujících vraha ve dvou časových rovinách, ale o tom, že ti lidé jsou otec a syn a jejich vztah nás zajímá (protože jsou to postavy velmi dobře napsané a zahrané), a navíc se jim naskýtají možnosti, o kterých se nám, neceluloidovým lidem z masa a kostí může nanejvýš v noci zdát. Tyto možnosti jsou díky Emmerichovi (který mimochodem nemá nic společného s Rolandem „Godzillou" Emmerichem, zato je ředitelem hudebního oddělení New Line Cinema a starším bratrem herce Noaha Emmericha, který ve Frekvenci také hraje) využívány způsobem, který je příjemně nešroubovaný, čímž chci říct, že na rozdíl od drtivé většiny podobných filmů nemáme pocit, že se postavy chovají tak, jak se chovají, jen kvůli tomu, že bylo třeba posunout děj dál, ale jsou sympaticky logické a lidské, díky čemuž je dlouhý rozhovor syna s otcem zajímavější než rvačka s psychopatem.
Čímž se dostáváme k bolestivému místu, kterým je zhruba posledních dvacet minut filmu, v nichž se děj stává více akčním a méně logickým, a Frekvense se tak z vynikajícího průsečíku Hřiště snů a Návratu do budoucnosti mění v promyšlený mišmaš Sběratele polibků a Timecopa. Je to docela škoda, protože kdyby Emmerich udržel nasazenou laťku až do konce, vysílala by Frekvence na kmitočtu sta procent.
Ondřej Vosmík Cinema 2000/12/132

Autor/Zdroj: Vosmik Ondřej/Cinema