Volejte Martina

První ze čtveřice filmových detektivek pro   mládež s Jaroslavem Víznerem (starší bratr   dnes daleko známějšího Oldřicha Víznera).   Případy vyšetřovatele dr. Martina, který dbá   na svůj zevnějšek a jezdí Felicií působí   už dnes úsměvně, ale technický je to pořád   ještě solidní filmařská práce a obsahově   docela slušný standard. A pár mláďat tady   začínalo svou hereckou kariéru.

1.—To spojení kluk, notes, známky, Mauricius   vymyslel kdo? Scénárista? V tom případě také   mohl na konci vysvětlit, jak se ten kluk dostal   ze zamčené kanceláře s mřížemi. No, divák   snese všechno. Já ne. Za nula bodů.
2.—Ne,   nebere mi to. Kašlu na obr díry ve scénáři,   prostě to nemá logiku, a navíc je to blbina.   Ani zde nic nedám, i když jsem myslel, že by to   Andrea Čunderlíková nějak potáhla, ale   neměla na to ani léta, ani prostor.

Dvou povídkový detektivní snímek o   vyšetřovateli Martinovi zabývající se   případy, kde figurují děti. Kouzelný, ale   dnes již značně naivní počin, který je pro   malé diváky natočen vyváženě. První   povídka je hlavně pro chlapce, kterým se líbí   policejní zásahy a přestřelky. Toho se dočká   hrdina příběhu, který utekl z dětského   domova a Martin ho hledal. Druhá je zase spíše   pro děvčata. Majitel kolotoče na pouti   záměrně okrádá děti kratšími jízdami a ti   si to nenechávají líbit. V noci rozebírají   kolotoč a jednotlivé díly roznášejí různě   po okolních střechách. A ti starší pro ty   malé uspořádají pouť vlastní. Příběhy   jsou srozumitelné, nenáročné dětskému   divákovi i dobrodružné. Martin s dětmi jedná   tak, jakoby byl sám ještě duší dítětem, ale   oni mu rozumějí a sdílí s ním mnohé   sympatie. Z nostalgického hlediska je to ukázka   toho, že se dali dělat i jednoduché detektivky   pro děti, které měli v české filmografii   zdárnou budoucnost.