Sedmá pečeť

Sedmá pečeť, jedno z nejznámějších děl   slovutného švédského režiséra Ingmara   Bergmana. Jméno Ingmara Bergmana se již během   jeho života nesmazatelně zapsalo do análů   světové kinematografie, bez jeho jména se   neobejde žádná významnější publikace   věnující se dějinám sedmého umění.   Většina umělců se snaží svými díly vyvolat   u koncových diváků, tj. posluchačů diváků   atd., zamýšlené druhy asociací, což se ne   vždy povede. Někdy tvůrci s hrůzou zjistí, s   jakými výklady různí lidé přicházejí,   které mohou být na hony vzdálené původnímu   záměru. U každého uměleckého odvětví   existuje množství teoretiků, kteří analyzují   a interpretují díla daného oboru. Z této   velké množiny se časem vyčlení úzká,   privilegovaná skupina lidí, jejichž podání   děl časem získají taková uznání, že se   stávají dogmatem. Tyto dogmatizované výklady   uměleckých děl konzumentům říkají, jak   konkrétní dílo vnímat, což časem vede k   jisté rigidnosti.
Před sledování   totoho snímku jsem se cíleně vyhýbal   jakýmkoliv informacím k němu se vztahujícím,   protože pak bych již nebyl schopen se na film   dívat nezaujatě, již bych porovnával, zda má   interpretace odpovídá interpretaci někoho   jiného. Na druhou stranu to bude pouze mé   podání díla, které samozřejmě absolutně   nemusí odpovídat tomu autorovu.
Sedmá pečeť   vypráví příběh švédského rytíře Blocka   vracejícího se domů z křížové výpravy, na   této cestě jej doprovází věrný, ale cynický   panoš Jöns. Během putování morem pustošenou   krajinou, potkávají různé existence od   komediantské rodinky po skupinu fanatických   flagelantů, včetně te nejdůležitější,   Smrti.
Autor prostřednictvím svého díla   klade základní existencionalistické otázky,   vztahující se k samotnému bytí. Navíc dílo   prodchl silným religiozním duchem. Ke   křesťanskému náboženství autor odkazuje již   samotným názvem a úvodním prologem, který je   citací z apokalypsy sv. Jana. Avšak to není   jediný biblický deixis. Ten můžeme vidět na   komediantské rodince, skládající se z otce   Jofa, jeho ženy Mii a synka Mikaela. Je zde   naprosto jasně patrný odkaz na Svatou rodinu,   neboť první písmeno jmen filmových postav se   shoduje s biblickými postavami, navíc etymologie   slova Mikael (česky Michal) značí „Bohu   podobný“. Autor nechce tvrdit, že komedianti   jsou „novodobá“ Svatá rodina, jen je to   jeden z mnoha náboženských odkazů.   Samozřejmě, lze tento výklad velmi rychle   odsoudit, coby nadinterpretaci, kdyby ji v dialogu   rytíře Blocka s Mii autor nepotvrdil. Block Mii   říká, ať nejezdí na jih, kde řádí mor, ať   jej raději doprovodí do jeho hradu nebo se   vydají na východ. A právě tato rytířova   odpověď potvrzuje výše uvedenou interpretaci,   neboť Svatá rodina před pronásledováním   Heroda Veliké uprchla právě na východ, do   Egypta.
Režisér se nespokojil pouze s   biblickými odkazy, ale sám se ke křesťanství   vyjadřuje. Je zde možno hledat vyrovnávání se   s přísnou náboženskou výchovou otcovou.   Komentuje, jak se původní láska k bližnímu z   evangelií proměnila až do hrůzostrašných   honů na čarodejnice (v tomto ohledu je možno   film hodnotit coby antiklerikální). Pomocí   třech hlavních mužských postav autor definuje   náboženské vnímání. Od dětinské víry   komedianta Jofa, k bezvěrectví panoše Jönse, a   mezi těmito dvěmi protipóly stojí titulní   hrdina, kterého v této otázce můžeme vnímat   jako reprezentanta většiny populace. Block   touží věřit, přesto jej zmírají   pochybnosti, zda náboženství nedává pouze   falešné odpovědi a naděje. Zdá se, že   příchod postavy Smrti uvítá (tuto postavu je   možno považovat za halucinační výplod morem   stíženého rytíře Blocka, nebýt scény, kdy   Smrt podřezává pilou strom, na němž se   ukrývá neřestný komediant), protože si   slibuje odpovědi na otázky. Bohužel si rytíř   neuvědomí, že Smrt mu tyto odpovědi dát   nemůže, neboť Smrt je pouhým vykonavatelem.   Smrt má ukončovat bytí, to je její primární   a jediná funkce, nelze po ní tedy požadovat   odpovědi na otázky „Co bude pak?“.

Naděje na poznání pravdy o Bohu a Ďáblovi   Antoniovi padla, i když se tázal samotné Smrti.   To už může být lehce deprimující... Děsivě   realistické výjevy vírou zfanatizovaného davu,   upálení mladé dívky, šachová partie, v níž   se nehraje o nic menšího než o život   člověka...
Sedmá pečeť patří do ligy   filosofických snímků, které zanechají více   otázek než odpovědí, ale kupodivu se tu najdou   chvíle, kdy se i upřímně zasmějete (kovář   Plog). Divadelní hra na motivy Sedmé pečeti   musí být asi velmi zajímavá.

V Sedmé pečeti se Bergmanovi podařilo   perfektně vyvážit svoje tradiční těžké   filozofično s dramatickou přitažlivostí, prvky   frašky i obrazovou působivostí (dechberoucí   průvod flagelantů). Hlavním tématem je smrt,   která je většinou vykreslovaná jako chladná,   bezútěšná prázdnota, kterou prosvětlují   jenom úpěnlivé naděje čekatelů, že by to   přece jen mohlo být jinak. Každá z postav se k   ní staví trochu jiným způsobem: Block je   "rytířem smutné postavy" plný   černého patosu a nezodpověditelných otázek,   zbrojnoš působí smířeně a cynicky i když   ani on se strachu nedokáže zbavit a Jof s Miou   jsou prosťáčci, ti vyvolení a   nejšťastnější. Ztělesněná Smrt je všem   neustále nablízku a má své jisté, nějaké   šachy jí nemůžou zastavit. Všechny záběry,   v nichž se objevuje, jsou dokonalost sama. Film   je stejně působivý jako metafyzické   podobenství i jako výtvarně i dramaticky   dotažená podívaná.

Film založený vyloženě na kontrastech, jak   filozofických a tak filmových. Věčně   pochybovačný rytíř Block a nihilistický sluha   Jof v protikladu k bezstarostným kejklířům   užívajícího si s vděčností každého   nového dne. Silná scéna se zástupem   náboženských blouznivců v kontrastu s místy   až fraškovitým chováním kejklířů. Poněkud   zbytečná scéna s kovářem hledajícího svou   povětrnou ženu, jež posloužila pouze jako   podklad pro „filozofování“ o ženách proti   hlubokomyslným rozhovorům mezi smrtí a   rytířem.

Film plný otázek na které je   velice snadné nalézt odpovědi. Stačí jen   málo, podvolit se smrti a otázky o existenci   boha či satana, smyslu víry a života, jeho   nicotnosti jsou rázem vyřešeny. Každý k   tomuto poznání, dřív anebo později, jednou   dospěje. Jediná věc je mi však záhadou. Podle   jakého klíče smrt určovala kdy nastal jeho   čas? (viz. závěrečná scéna na   hradě).

Film s originálním nápadem   šachové partie se smrtí, silnými dialogy a   působivou hudbou, dokonale skloubenou s děním   na plátně. Ale i film bez silnějších   dramatických okamžiků a zvratů a bez možnosti   ztotožnit se s jakoukoliv postavou (vcelku mně   bylo jedno, pro koho si smrt přijde). Snad   jedině sama smrt, jelikož je jedinou jistotou v   životě, si určité sympatie   zaslouží.

Film, který v době vzniku, zcela   jistě vzbudil, především v intelektuálských   kruzích, zaslouženou pozornost, hlavně volbou   tématu. Z dnešního pohledu, kdy nic není   tabu, bych to až za takový zázrak, jak je   prezentováno, nepovažoval.

Je to již dlouho co jsem film viděl poprvé a   navždy ulpěl v mé paměti. Teď když jsem ho   viděl ve stánku, nechtěl sem tomu ani uvěřit.   Hned večer jsem jej vložil do přehrávače a   opět se ponořil do apokalyptického -   středověkého světa. Úžasný příběh a   dokonalé zpracování. Film se nedá jen tak   popsat ten se musí pouze vidět. Film možná   není pro každého a každého nenadchne, ale   určitě ani nezklame. Sedmou pečeť musíte   rozlomit.

Určitě jeden z nejlepších filmů Ingmara   Bergmana. Apokalyptickými záběry dosahuje   Bergman naléhavosti, jež je v takové míře   obsažena pouze v jeho nejpřesvědčivějších   dílech.

Tento film si opravdu zaslouží označení   nejbergmanovičtější dílo, protože všechny   složité charaktery jeho filmů jsou v Sedmé   pečeti vypracovány k dokonalosti. Už jen   nápad, kdy rytíř hraje se smrtí šachy je   jednak originální a jednak velmi silný.   Takovéto filmy se již dnes netočí a je to   škoda, protože by určitě měly stále co   říct.

Stejně jako ostatní díla pana Bergmana,
je tento film nadčasový. O tom jsem se měla   možnost přesvědčit po čtyřiceti letech   znovu. Dvorní herec tohoto režizéra Max von   Sydow - ten nezklame v žádné roli. Nedovedu si   představit žádného jiného herce, který by ho   mohl v této roli nahradit. Film vřele   doporučuji shlédnout všem, kteří si neváží   svého života. Zde odvrátila, respektive   oddálila smrt pouze šachová partie....

Nijak uchváceně jsem se ze symboliky tohoto   filmu necítil, proto mu nemůžu dát lepší   hodnocení, než dávám. Zpracované to bylo   hezky, středověk byl hodně věrohodný,   Blockův zbrojnoš měl výborné hlášky, ale to   proti dost časté nudě nestačilo...

No, nevím. Na mě to asi bylo moc umělecký.   Rozhodně to je originální film ale ne pro mě.   Mě to přišlo zdlouhavý a složitý.