Cesta z města

POZOR SPOILER

 Honza sedí u počítače v práci. Je programátor. Pak si vymodlí u šéfa volno, aby se mohl věnovat svému synovi Honzovi. Bývalá žena Honzu tedy s otcem pouští. 
Při jízdě srazí srnu, a pak mají konflikt s hajným. Otec a syn se toulají přírodou až na razí na bunkr, kde si hrají. Pak však najdou stavení a kolem něj samé jabloně. Je tam mladá dívka Markéta a stará paní Jiřina Jouzková, zvaná Babočka. Ta pozve otce i syna dovnitř a začíná je učit přírodním moudrostem. Dostanou skvělý „tee“, jak říká Honza starší a pak ve sklepě ochutnávají domácí alkohol.  
Další den při jízdě na koni tatík spadne a ztratí mobil. Následuje oheň a opékání hub. Z těch pro dospělé má Honza starší výbornou náladu.  
Ovšem pak se opozdí do školy a Honza si bere dovolenou. Tudíž má čas se spráskat v místní putyce a poté také dostane na hubu od traktoristy.
Přespí u místního homosexuála a druhý den se potlouká s Markétou, synem a jeho kamarádkou po lese. Navštíví i včelaře. Potom jim někdo zastřelí jejich psa. 
Traktorista trestá syna za krádež. On ukradl faráři tři tisíce a nastrkal je do automatů. 
Honza se konečně vyspí s Kristýnou. Ten starší, pochopitelně. A pro toho mladšího si přijela jeho matka. Jenže Honzík protestuje a uteče na strom. Matka odjíždí i s novým partnerem sama.  
Babočku nalézají mrtvou pod jejím ořechem. I ve smrti se usmívá.
Jejím odchodem jako by odešlo všechno dobré, co tu bylo. Začínají hádky o dědictví, které vyřeší Honza tvrzením, že dědice vyplatí. Za Markétou přijede její mládenec. Když sem přijde i Honza, dochází ke rvačce.  
Další návštěva je Honzův šéf i s psychologem. Tak se Honza dozví, že přes jeho počítač bylo smazáno spoustu dat a firma tak má milionové škody. Data smazal Honzík, ale to otec neví. Takže jeho otec musí nones volens zpět do firmy. Zůstat nemůže, protože by mohl klidně skončit i v kriminále.  
Situace je velmi vážná. I Markéta se rozhoduje pro návrat, a tak se nakonec všichni rozjedou do města. Každý do toho svého. Sejdou se ještě někdy? 
 

Programátor Honza tráví většinu svého času v softwarovém domě: mailuje, upgraduje, senduje, attachuje a loaduje. Když bere na výlet do přírody svého předpubertálního syna (Michal Vorel) z rozvedeného manželství, nezapomene samozřejmě přibalit mobil, notebook a digitální kameru. Hektický víkendový výlet se záhy protáhne na několikatýdenní pobyt v malé podhorské vesničce, kde Honza se synem stráví nejhezčí a nejveselejší chvíle svého života.

Postupně se spřátelí s místními figurkami a zejména s půvabnou rebelující Markétou. Honza propadá nejen jejímu kouzlu, ale i vábivé vůni domácích likérů její zemité babičky, drsnému přátelství venkovské rodiny Ludvy a Vlastičky a koloritu svérázného venkovského života. S příchodem zimy je Honza zákony byznysu přinucen vrátit se zpět do „civilizace“. Očištěn a obohacen o zážitky, které mu město nemůže nikdy poskytnout…

Zdroj: ČT

Programátor Honza tráví většinu svého času v softwarovém domě: mailuje, upgraduje, senduje, attachuje a loaduje. Když bere na výlet do přírody svého předpubertálního syna (Michal Vorel) z rozvedeného manželství, nezapomene samozřejmě přibalit mobil, notebook a digitální kameru. Hektický víkendový výlet se záhy protáhne na několikatýdenní pobyt v malé podhorské vesničce, kde Honza se synem stráví nejhezčí a nejveselejší chvíle svého života. Postupně se spřátelí s místními figurkami a zejména s půvabnou rebelující Markétou. Honza propadá nejen jejímu kouzlu, ale i vábivé vůni domácích likérů její zemité babičky, drsnému přátelství venkovské rodiny Ludvy a Vlastičky a koloritu svérázného venkovského života. S příchodem zimy je Honza zákony byznysu přinucen vrátit se zpět do „civilizace“. Očištěn a obohacen o zážitky, které mu město nemůže nikdy poskytnout…

Příběh Pražáka v nejlepších letech, který pracuje v softwarové firmě a při jednom výletu se svým synkem uvízne kdesi v Zapadákově. A právě tady na vsi začne znovu nacházet zapomenuté krásy obyčejného života.

Autor/Zdroj: /ČFN


Příběh: Spolehlivý, pracovitý a přetížený (a rozvedený) programátor Honza vyráží se synkem na víkend do přírody. Nejprve sice mastňácky žhaví notebook a mobilní telefon, ale pak se připlete do malé vísky, kde je nejmodernějším výdobytkem techniky traktor a i prostý linkový autobus zde působí jako návštěvník z jiné planety. V takovém prostředí se ukazuje být osvobozující podlehnout místnímu tempu života i žebříčku hodnot stejně jako se nechat oblouznit jinou městskou emigrantkou, svéráznou Markétou.

Cesta z města jesložená z ingrediencí tak různorodých že pejsko-kočičí dort je proti tomu nudnou jednolitou omáčkou ze školní jídelny. Divákovi jsou vedle sebe servírována zvířátka, bylinky, moderní technologie, alkohol, mráčky, drogy, teplouši, děti, stařenky, vesničtí burani, programátoři a písničky. Z toho všeho se skládají dva dějové motivy: nenadálý útěk z města a romantický milostný vztah. Přitom spousta scén Cesty z města jako by se nechala inspirovat každá někde jinde. Přehlídka vesnických i městských figurek dílem u Hrabala, dílem u Šteindlera, Vávry a Čtvrtníčka, hospodské pitky zákonitě končící rvačkou snad u „českého" Formana, idealizující pohled na léčitelství u Šulíkovy Záhrady, drogové rauše u Otakára Schmidta a filmové pohlednice z přírody u National Geographic. A to jsem ještě leccos vynechal, ale nebojte se, tenhle dort nechutná tak špatně jak by se mohlo na první pohled zdát. S jednotlivými motivy sice Tomáš Vorel pracuje bez zjevného tahu na bránu, zato však s citem pro dávkování a dochucování. Začátek plný karikatur programátorů, přehnaného užívání anglicismů (- Užjsem někdy něco nestihl? - Co remembruju, tak nic. No řekni, co? – Já jen džoukuju.) a absurdní, i když nikoliv zcela nesmyslné profesní hantýrky ještě nevychází nejlépe, jakmile se ale přeneseme přes počáteční okouzlení přírodou, bylinkovým čajem, domácími ovocnými likéry a zmáčíme první elektroniku kozím mlékem, dostáváme se i k situacím působivým a skutečně vtipným. Většina těch nejlepších špeků se přitom odehrává nenápadně, bud' s nevtíravou samozřejmostí nebo na hranici zachytitelnosti v pozadí (minietuda pro opilce a pytlík brambůrků). Komickým vrcholem je pak jeden z nejroztomilejších pěstních soubojů české kinematografie.
Přestoje označení Cesty z města za komedii zavádějící. Mnohem spiše jde o neokázalé civilní minidrama o tom, jak nečekaně příjemný sen můžete prožít, když se na svět podíváte očima někoho jiného. Jinými slovy zachlastat, zfetovat se a zasouložit si na venkově, bez hodinek na ruce, bez mobilu v pohotovostním režimu a s občasným výletem do lesa může být docela prima. Nenechavé pařáty civilizace se ovšem nevzdávají bez boje. Tomáš Vorel o tom zřejmě ví svoje.
Škoda že herecké obsazení není vychytanější. Jako vybledlá kopie Heleny ze Záhrady působí nesnesitelně intonující Markéta (Barbora Nimcová) s prapodivnou mánií nasazovat si na hlavu plody matky přírody a „free" přístupem ke konzumaci omamných látek. Vcelku vtipné, obhroublé záseky pravidelně zazdívá Vorel mladší. Naproti tomu výstižně vykouzlil svého rozporuplného vesnického burana Ludvu Bolek Polívka a potěší i Ljuba Skořepová a Eva Holubová. Tradičně suverénní je ve svých typických exhibicích i Tomáš Hanák, který navíc disponuje i bezvadně odkoukanými programátorskými manýrami a s výdobytky moderních technologií operuje s bravurou rychlokvašeného podnikatele. Daniel Mise Total Film 2000/8/105

VERDIKT
Cesta z města je s přibývajícími minutami lepší a lepší. Tři hvězdičky neznamenají žádnou ukoptěnou dvojkotrojku, ale solidní trojkačtyřku.

Autor/Zdroj: Mise Daniel/Total Film


Hlavní hrdina nejnovějšího snímku Tomáše Vorla Cesta z města si přímo koleduje o srovnání s protagonistou Vorlova předchozího filmu Kamenný most. Oba si zahrál Tomáš Hanák, oba nesou autobiografické prvky režisérova života. Oba mají malého synka, na kterého jim nezbývá mnoho času, a v obou filmech si jejich žena našla jiného partnera. A oba unikají před skutečným životem: zatímco Tomáš z Kamenného mostu se zmítá v tvůrčí krizi, kterou řeší alkoholem, Honza - hlavní hrdina Cesty z města - je workoholický programátor, jemuž se celý svět proměnil v digitální změť jedniček a nul. Dobrá zpráva je, že v případě Cesty z města tvůrčí tandem Vorel-Hanák ubral na dutém patosu a neplodné sebeIítosti, typické pro Kamenný most, a přidal trochu blahodárného nadhledu a sebeironie. Jejich dvojjediný hrdina přece jen trochu dozrál.
Cesta z města je založena na protikladu dvou světů, kterým jsou přisouzena jednoznačná hodnotící znaménka. Na jedné straně město, šedivé místo beznaděje a falešných hodnot, symbolizované hektickým prostředím softwarové firmy a obludným panelovým sídlištěm. Na straně druhé pestrobarevný idylický venkov, kam se Honza vydává (či
spíše prchá) se svým předpubertálním synem Honzíkem (Michal Vorel) víkendový výlet, jenž se nakonec poněkud protáhne...
Svět venkova není ve filmu zobrazován realisticky, nýbrž s velkou dávkou téměř pohádkové nadsázky,jakoby viděný Honzovýma zmámenýma očima. Podzimní les hýří barvami, houbami i zvěří, moudrá babička kořenářka(Luba Skořepová) vyrábí roztodivné lektvary, včelař (Leoš Suchařípa) rozdává med na potkáni, myslivec (Milan Šteindler) se obklopuje houštinou bizarních porostů. Traktorista Ludva (Boleslav Polívka) sice bije ženu, ale i on je obdařen lidovou moudrostí („kompjůtr nepodojíš").
Idylická stylizace Cesty z města zejména v písňových pasážích připomene někdejší Vorlovu Pražskou pětku, tentokrát je však divák ponechán na vážkách, zda jsou barvotiskové lesní scenérie a refrény o skřítcích, kteří jdou lesem, míněny parodicky nebo zcela vážně.
Honza do tohoto světa vpadne vybavený notebookem, mobilem, digitální kamerou a slovníkem plným anglicismů jako „co je tvůj džob?" nebo „já ti kólnu". Průvodkyní na cestě oproštění od
městského balastu a nalezení 'těch pravých' hodnot je mu Markéta (Barbora Nimcová), zběhlá studentka pedagogické fakulty, která se na venkov utekla před městským pachtěním a zřejmě i před neodbytným snoubencem (Tomáš Vorel). Přespříliš idealizovaná postava Markéty je však nejslabším článkem celého filmu: tvůrci jí dali do vínku image lesní divoženky (zdobí se rostlinami, užívá přírodní drogy), do úst jí vložili kupu otřepaných moudrostí a obdařili ji nesnesitelnou duševní vyrovnaností. V amatérském podání Barbory Nimcové, která se takřka ve všech záběrech usmívá, působí Markéta téměř jako členka náboženské sekty jehovistů. Cestě z města je vlastní černobílé pojetí světa: strávit zbytek života trháním jablek a dýní je v jejím podání správné a smysluplné, kdežto Honzova bývalá žena (Alena Štréblová), která se zlobí, že syn zamešká ve škole, nebo Markétina matka (Daniela Kolářová), jež přemlouvá dceru, aby dokončila studia, jsou zobrazeny jako postavy trapně pomýlené, zaslepené 'městským' viděním světa.
Pokud i vy sami dnem i nocí sníte o nějaké té cestě z města, připočtěte si k našemu hodnocení jednu hvězdičku. Jste-li nevyléčitelný cynik, jednu hvězdičku naopak uberte.
BARBORA ŠŤASTNÁ Premiere 2000/10/39

Autor/Zdroj: Šťastná Barbora/Premiere


Příběh počítačového programátora, který si s hrůzou uvědomí, že se mu výdobytky civilizace vlastně hnusí, a odhodlá se k návratu do přírody. Tomáš Vorel přesně a výstižně formuluje pocity moderního člověka, zotročeného komunikačními technologiemi, jejichž překotný rozvoj přesahuje 118 min, možnosti chápání jednotlivce a jejichž smysl existence si společnost dosud nestačila uspokojivě definovat.
Kino AERO

Autor/Zdroj: /Kino AERO


Nový film scénáristy, režiséra, producenta a textaře Tomáše Vorla Cesta z města má opět autobiografické prvky, podobně jako tvůrcův předcházející snímek Kamenný most.
Tentokrát však nepojednává o krizi mladého umělce, ale o útěku z vysilujícího velkoměstského zmatku na harmonický venkov. Rozvedený programátor Honza při výletě na venkov se synem Honzíkem postupně propadá tamnímu kouzlu, zosobněnému mimo jiné též nádhernou dívkou Markétou. Po řadě očistných zážitků se rozhodne zůstat, ale kvůli neblahé shodě okolností se musí vrátit k hektickému životu ve velkoměstě. Na přírodu však už nedokáže zapomenout.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Je to klasický den blbec. Váš mozek jede naplno třístý šedesátý šestý den v roce, pětadvacátou hodinu denně, jedenašedesátou vteřinu za minutu. Trpíte samomluvou, abyste dokázali udržet základní linii myšlení, snažíte se nevnímat své okolí, které tomuto tlaku už podlehlo, když v tom zazvoní telefon... Hlas vlastního syna (Michal Vorel), kterého jste během těch let po rozvodu někde odložili stejně jako bývalou manželku, se vám najednou zdá jako volání z druhého břehu. A v této slabé osobní chvilce, kdy se shodou okolností dozvíte, že je pátek odpoledne a že by nebylo marné po letech poznat, jak chutná víkend, se to stane. Vezmete svůj zánovní vůz, propletete se sídlišti na výpadovky a výpadovkami na silnice, které se v zimě neudržují, a z návalu čerstvého vzduchu, nečekaného uvolnění ztuhlého krčního svalstva a dráždivě malebných křivek matky přírody dočista ztratíte svůj technokraticky pragmatický rozum a zblázníte se. Přesně tohle se stalo Honzovi (Tomáš Hanák). Myslivec s krakonošovským plnovousem a obskurní sbírkou samorostů (Milan Šteindler) ho připravil o pár tisícovek, svérázná bába bylinkářka (Luba Skořepová) o kardiovaskulární stín zákeřně šplhající po zátylku a ztajeně krásná a marjánkou vonící Markéta (Barbora Nimcová) pak o poněkud přežitý zlozvyk, že do práce a do školy by se mělo chodit, i když se nám tam občas vůbec, ale vůbec nechce.
Pokud i vy už ztrácíte povědomí, jak vlastně vypadá zvíře, podle kterého naši předci pojmenovali myši u našich počítačů, jak probíhá sadistická vražda prasete, lidově řečeno zabíjačka, nebo jak krásně dokážou vonět řebříček, máta, šípek a fenykl, pak bez obav přijměte pozvání scenáristy a režiséra Tomáše Vorla do hospody u osmi prezidentů v Rabštejně nad Střelou, kde vedle výše zmíněných bezpochyby potkáte i teplého kočího (Jiří Hruška), který s odzbrojující samozřejmostí zhodnotí kalibr vašeho rozkroku, traktoristu Ludvu (Bolek Polívka), co se stejnou intenzitou bije i miluje svoji ženu Vlastičku (Eva Holubová), a dost možná i faráře Hniličku s hřímavě naléhavým hlasem (Radomil Uhlíř), jenž čas od času neustojí pohřeb a spadne za nebožtíkem do hrobu.
Pokud bych chtěl nemístně zjednodušovat, pak bych řekl, že Tomáš Vorel, jeden z nejnadějnějších českých filmařů 80. let, komedií Cesta z města filmařsky dospěl. Po fázi puberty, která dokáže být zdravě drzá a nemilosrdně přímočará v pozorování i úsudku (Pražská 5, Kouř), a přechodné fázi přemíry upřímnosti, která vede k bezděčnému patosu a strnulé neživotnosti (Kamenný most), konečně našel sám sebe a ten správný cit pro míru. Cesta z města totiž není ani lacinou karikaturou počítačového věku, ani sentimentální bajkou o idylickém světě nezkaženého venkova, ale příběhem lidí z masa a kostí, který dokáže velmi umně balancovat na hraně vážně míněných témat i zjevné komediální nadsázky. A hlavně příběhem, který (na rozdíl od Kamenného mostu) nepodléhá sám sobě.
Ale popořadě. Největší slabinou filmu je začátek. Svérázný herecký styl Tomáše Hanáka, zdá se, už ztratil jakékoliv styčné plochy se sympatickým neherectvím, což diváka staví před jednoduchou volbu, bud' ho jako herce přijmout, nebo nepřijmout. Připočteme-li k tomu velmi netvárného Michala Vorla v roli Honzíka, vychází nám z toho divácky poněkud náročná kombinace, obzvlášť když v úvodních scénách na plátně není takřka nikdo jiný. Jen co se ale zorientujete v příběhu, pochopíte míru Vorlovy nadsázky a stylizace a film se zalidní dalšími postavami, už se před vámi otevírají nové a nové roviny příběhu, aby vás následně překvapovaly svou proměnlivostí a nejednoznačností.
Tomáš Vorel velmi dobře odhadl hlavní úskalí zamýšleného projektu. Nepodlehl přemíře anglikanismů a počítačovému sci-fi na straně jedné, ani folklorní malebnosti na straně druhé. Po expozici, která se logicky opírá o vnějškové znaky obou prostředí, neutíká k nepřípustným karikaturám, ale naopak nám jednotlivé hrdiny obnažuje ve vší jejich nahotě - za Honzovou maskou suverénního chlapáka postupně poznáváme malého kluka, zamilovaného chlapce i zralého muže, za aurou Markétina půvabu a zdánlivé suverenity nás překvapí hloubka jejích pochybností a osobní nejistoty, bodře přímočarý Ludva, který zdánlivě žije podle přízemně jednoduchých, ale v jádru čistých pravidel, nás pak šokuje svým vnitřním nenaplněním a vnitřní touhou, která exploduje v bitku nesnášenlivosti...
Mimochodem právě vztah Ludvy a Vlastičky je vzdor malé ploše, kterou ve filmu má, vykreslen v překvapivé šíři a naléhavosti, pochopitelně především díky hereckým výkonům Bolka Polívky a Evy Holubové: Těžká každodenní dřina, alkoholové úniky, ctění tradice, strach o vlastní budoucnost, násilí jako takřka každodenní samozřejmost i neuvěřitelně bezprostřední a o to silnější vzájemné smíření a vyznání lásky během nedělní bohoslužby.
Cesta z města je příjemně lehká podzimní komedie, která si na nic nehraje a nikoho k ničemu nepřemlouvá. Má hezké obrázky, veselý a zdaleka ne hloupý příběh, chytlavou hudbu a smířlivý konec, který dokáže v osrdí rozlít příjemné teplo. Protože: „Kdo slunce nevidííí, když svítááá, kdo vítr necítííí, jak lítááá, kdo ptáčka neslyšííí, proč pípááá, ten je sám, ten je sám!"
Jaroslav Sedláček Cinema 2000/10/78

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema


Nový film scenáristy, režiséra, producenta a textaře Tomáše Vorla Cesta z města má opět autobiografické prvky, podobně jako tvůrcův předcházející snímek Kamenný most. Tentokrát však nepojednává o krizi mladého umělce, nýbrž o útěku z vysilujícího velkoměstského zmatku na harmonický venkov. Rozvedený programátor Honza při výletě na venkov se synem Honzíkem postupně propadá tamnímu kouzlu, zosobněnému mimo jiné též nádhernou dívkou Markétou. Po řadě očistných zážitků se rozhodne zůstat, ale kvůli neblahé shodě okolností se musí vrátit k hektickému životu ve velkoměstě. Na přírodu však už nedokáže zapomenout. - Tomáš Vorel přesně a výstižně formuluje pocity moderního člověka, zotročeného korraunikačními technologiemi, jejichž překotný rozvoj přesahuje možnosti chápání jednotlivce a jejichž smysl existence si společnost dosud nestačila uspokojivě definovat (vyjma jednoznačně odmítavého postoje „vědoucích" jedinců, spjatých s přírodou). Vesnickou harmonii tvůrce postihuje právě prostřednictvím vymezení vůči moderním atributům: na venkově „nejsou" mobilní telefony, přenosné počítače, drahá auta, nejde tu o peníze arci o úsporu času... Vorel však ve skutečnosti hledá v prostředí venkova spíše prvky magické než přírodní. Provoz velkoměsta a jeho venkovský protipól zároveň ličí v naivistických rysech a barvách, jež se pokouší tlumit pomocí silně ironické stylizace hereckého projevu. (Výjimkami jsou např. Alena Štréblová v roli protivné Honzovy ex-manželky, David Vávra v epizodní postavě jejího druhého muže či Boleslav Polívka jako výbušný zemědělec.) Zobrazení pozitivních stránek života prostřednictvím nemilosrdně ironického odstupu od nich má ovšem pro vyznění díla zničující důsledky. - Spíše ornanamntální než funkční součástí filmu jsou písničky, vzniklé na Vorlovy původní texty.
Zdeno Kubina Filmový přehled 2000/10/13

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled