Andělin popel

Jaké asi může být   dětství a dospívání   uprostřed ponurého marasmu   hospodářské krize,   setrvalého deště a   bigotních náboženských   předsudků? Rodinné drama   režiséra A. Parkera se   vyznačuje syrovým stylem a   značnou dávkou naturalismu,   jakož i určitým nadhledem a   z něho vyplývající   jiskřičkou naděje.   Nesporným kladem jsou tu jak   perfektní výkony dětských   herců, tak i výborně   zvolená hudební kulisa.

Andělin popel je film pro   otrlé diváky, ale určitě   má svoje kvality, to   nepopírám. Komu nevadí   beznaděj, strádání a bída   a to všechno umocněné   malými dětmi a katolickou   ideologií, ať se klidně   dívá. Jednou jsem to   zvládla, ale příště si   přečtu raději knihu, jak   tady doporučuje Izopanda.

těžký film...
opravdová bezohlednost   dospělých rodičů...   přijít v rámci své doby,   chudoby s ní spojené o tři   děti, které skonaly zřejmě   na hlad a souchotě, žít v   bídě, žebrat, nemít práci   ani suchou postel a přesto   přeze všechno znovu   otěhotnět... díky bohu za   to, v čem žijeme dnes a co   dnes všechno máme... jinak   později krásné dospívání   skromně v přírodě, což se   dnes našim dětem může jen   zdát... o bídě... o bezmoci   ... o zbytečné zbožné   víře ... o krutém   dospívání ... o těžkém   boji...

Obecná škola na irský   způsob? Potom ale o poznání   chmurnější. Dětství,   jaké zažíval hlavní   hrdina, mu asi nikdo závidět   nebude a přitom takových   rodin musely být tisíce.   Románovou předlohu neznám,   takže nemůžu posoudit   nakolik byly postavy oproti   ní plošší, mě se   vykreslení jejich charakterů   zdálo (pro potřebu filmu)   dostačující. Vypíchnul   bych otce v podání Roberta   Carlyla, Emily Watson byla   taky výborná i když svojí   kreaci z Prolomit vlny už asi   nikdy nepřekoná. Líbilo se   mi, že při vší té bídě   (prostředí zablácených,   smradlavých uliček a   kutlochů bylo podáno hodně   sugestivně) a hořkosti   nevyznívá film depresivně.   Parker umí i když zrovna   netočí přelomová díla.

Co na filmu oceňuji nebo mám   nejradši je,když se   vzpomíná a vrací se do   scén,které už dávno filmem   proběhly.Proto mě mile   překvapila scéna,kdy   nejstarší Frank vidí nad   vycházejícím měsícem sám   sebe v etapách svého   života.Neříkám,že mě ten   konec trochu   nezklamal,protože pro drama   je to poměrně dobré   zakončení,tedy alespoň pro   Franka.Ale to je asi   jediné,co to trošku   pokazilo,protože irská   chudoba a vůbec ta situace je   celkem napínavá a i když   děj se zdá   nekonečný,nechá se na to   velmi dobře koukat.

Velice dobry film s velice   dobrym Robertem Carlylem

Chudák McCourt
Film je podle mého názoru   typickým hollywoodským   počinem a s poselstvím knihy   nemá mnoho společného.   Kniha totiž reprezentuje   autobiografický popis toho,   jak McCourt prožíval své   dětství a dospívání ve   Státech a posléze na   západě Irska ve 30. a 40.   letech v době hospodářské   krize a začínající 2.   světové války. Je to   upřímné vyznání, vlastní   minulost a skutky viděné   vlastníma očima. To úplně   stačí k vytvoření velkého   díla, kde se mísí humor s   hořkostí života. O to   nuzné prostředí okolo   vlastně ani tak nejde.

Představit   McCourtův bezmála 400   stránkový román divákům   by pro Alana Parkera zřejmě   znamenalo natočit místo   bombastického velkofilmu   několikadílný seriál,   něco na způsob TV přepisu   Jiráskova F.L. Věka. Třeba   se něčeho takového od   někoho jiného v budoucnu   ještě dočkáme.

Otce Franka hraje   Robert Carlyle. Nutno   podotknout že tohoto herce   nemusím po tom, co se snažil   "věrně vykreslit"   postavu Hitlera v TV seriálu   Rise of Evil stylem "Já   jsem Hitler s knírkem a   nenávidím židy",   zatímco ve strhujícím Pádu   říše, distribuovaném ve   stejnou dobu v kinech, byl   naopak Hitler zachycen   mimořádně věrohodně.

Malachy McCourt za   Severního Irska a Hitler z   Rakouska mají přitom cosi   společného. Jsou to   nespokojení a frustrovaní   outsideři společnosti na   podpoře, terče posměchu a   pohrdání okolí. Když se   však podíváte do obličeje   Roberta Carlyleho, vidíte   zdravou osobnost,   charakterního, pohledného,   ambiciózního, uhlazeného a   milého Hollywoodského herce.   Že je to prolhaný alkoholik   zanedbávající rodinu   (který navíc v knižní   předloze kdesi ztratil zubní   protézu), mu neuvěříte.

Matka angela je na   tom o něco lépe, i když o   tom, co je to vlastně za   člověka, se z jejího   chování a dialogů také   mnoho nedozvíte. V románu se   jedná o typickou matku z   konfliktní rodiny,   ukájející se ve své   neschopnosti nějak situaci   řešit naivními   představami, že se manžel   změní a přestane   zanedbávat děti. Ve filmu   vám to ovšem musí objasnit   vypravěč.

Hlavní postava neurazí,   protože většinu času jenom   zachmuřile pozoruje ostatní   a myslí si své.

Co se povedlo, to jsou   některé vedlejší postavy,   např. učitelé ve škole   nebo uncle Pat. Bohužel   nemají v metráži   celovečerního filmu moc   prostoru, a tak se nedozvíte,   že uncle Pat je trochu   retardovaný, protože ho, jak   bylo Frankovi vysvětlováno,   ho v mládí pustili na   hlavu.

Kulisy   jsou působivé, jen snad   trochu kýčovité a   přehnané. V Limericku   rozhodně neprší tolik jako   při biblické potopě.

Přečtěte si   knížku a film si snad   raději půjčte jiný.