Elisa

Epilog: Tancuješ pořád   ještě skvěle.
  Vidíš, mám na   sobě její šaty... Co tomu   říkáš, tati?
  Jsi celá máma....   Co je nám do lidí ! Pojď a   přitiskni se ke mně   pořádně, holčičko...

Prolog: Vánoce.   Čas rodinného štěstí,   čas dárků a rozzářených   dětských očí. Teplo   plamínků svíček, kouzelné   melodie, vůně jehličí a   slzičky radosti. Maminka   vezme polštář a hraje si s   holčičkou, výskající   radostí. Hraje si s ní na   dušené děťátko ... Až   když nožičky konečně   přestanou křečovitě kopat,   je čas rozbalit si i svůj   dárek. A zmáčnout   spoušť... Pádem těla   převrhnutá svíčka   zažehuje požár v bytě.

Zkurveně   osamocené, beznadějně   chladné Vánoce začínají   hořet...

Po   letech v děcáku: Mladá   slečna (začínající, ale   již výborná Vanessa   Paradise) je pěkná ranařka,   zastrašená vychovatelka by   mohla vyprávět... A pak   také lidé, kterým Marie   při svém životě na ulici   proletěla životem jako na   nebi krásná, ale zkázou   hrozící kometa.

Scéna , co ťala do   živého: muž, který svá   nejlepší léta už má za   sebou, jen si to ještě   nechce, množná i bojí   připustit, flirtuje s   krásnou, mladou a chytrou   holkou . A zdá se, že   úspěšně – wow! Ale ona   mu pak profesionálně   pragmaticky oznámí ceny   základních sexuálních   úkonů. Ta jeho tvář v tu   chvíli! Jako bych se díval   do zrcadla...

Ale otřepe se a nabídku   i tak přijímá. Alespoň   něco, že... (Na jeho místě   - udělal bych to taky?   Podívám se sám sobě do   očí, hlubokých a blankytně   modrých jak „many thousands   blue-bells nearly Reading“,   a vím, že jo. Aspoň   chvilku si s tou panenkou   pohrát, když se to dá   koupit. Na co jiného by pak   člověku ty zasraný peníze   byly...). Jenže pan manager   netuší, že ta nezletilá   kočička, se kterou si chce   hrát na tatínka a maminku je   dcerou ženy, se kterou si   kdysi on hrával na hodného   šéfa a chudou, peněz   potřebnou zaměstnankyni.   Proč znovu hvízdáš na   píšťalku, když jsem ti   řekl pravdu, jak jsi chtěla?   Vrať mi už moje šaty,   prosím! A přišly další   Vánoce, čas loučení. Pod   stromečkem se sešlo něco   ukradeného pro radost (je to   jen jedna stránka, bylo   třeba jednat rychle) jedna   předaná odpovědnost jako   velká výzva (nikdy jsem   neměl vlastní děti,   postarám se o něho rád) a   něco pro kluka Ahmeda ...   cože, pod stromečkem už nic   nezbylo? Co dát kamarádovi,   pouhému kamarádovi, který   je do mě beznadějně   zamilovaný, aby mu to   udělalo radost? Jsou i   dárky, které nestojí   žádné peníze... (Taky já   jsem kdysi, místo lásky,   jeden takový malý krásný   dárek dostal. Teď už se   nikdy nebudu bát jít ke   stromečku, jestli tam na mě   něco zbude... Díky, má   milá kamarádko, zpod ohněm   provoněné celty ;-) Bylo to   dobré, hochu? Tak veselé   vánoce, kamaráde...

Teď už je čas   oprášit pistoli po mamince a   pokusit se najít dávno   zmizelého tátu. Kdysi mámě   hrával na klavír nádhernou   píseň, kterou pro ni   složil. Pak jim zmizel ze   života a možná ani dodnes   neví, že se ta píseň stala   hitem. Bohém, básník s   hudebním nadáním od boha,   dnes pouhý nesrozumitelně   veršující ožrala,   snažící se vzpomínky   utopit v moři chlastu. Bude   jen správné ho zabít.
Gérard Depardieu je zde   politováníhodný ubožák,   odporně monstrózní   ztroskotanec, padlá lidská   duše. Ale při při vší té   ubohosti je stále ještě   živočišný, víc plný   života než většina z nás.   Na plátně prozvrací a   protančí jen poslední malou   část filmu, ale stejně si   ho celý ukradne pro sebe.  
Prostě Depardieu...