Dvanáct

“Kdyby tobě, Boženko,   někdo nabídl film, tak pro   to vystoupíš i ze strany.”  

Snímek   natočený na základě   divadelní hry a to je důvod,   proč se to celé odehrává v   jedné místnosti. Příběh   pojednává o deseti mladých   hercích, kteří společně   přijmou angažmá v jednom   divadle. A právě v tom je   jádro dané problematiky.   Tady nejde ani tak o   jednotlivé herce a jejich   angažmá, ale o všechny jako   celek. Tady je moralizační   etudou poukázáno na tzv.   kolektiv. Co to vlastně je,   co to obnáší, atd. Slovo   ´kolektiv´ za celou filmovou   stopáž zazní opravdu   nesčíslněkrát. Pokusí se   to někdo spočítat? Takže   co tu máme. Počáteční   nadšení ze soudržnosti   kolektivu se vším všudy,   které každou další minutou   vývoje děje skomírá a   postupně se objevují další   a další závažné   problémy, při kterých se   onen kolektiv setsakramentsky   zatřese až v samotných   základech. Takže co z toho   vlastně tkví? Je   počínání v kolektivu   přínosné a nebo ne? To   nechť divák posoudí sám.   Příkladů je v ději více   než dost. Zkrátka a dobře,   slasti a strasti kolektivu. To   je to, oč tu běží. Snímek   z tzv. nové vlny nic   neztrácí na své   moralizační vlně ani dnes.   Dokázali by současní mladí   lidé žít v kolektivu a nebo   by dopadli stejně, ne-li   hůř, jako postavy tohoto   příběhu?