Dvanáct rozhněvaných mužů

Drama scenáristy Reginalda Rose 12 rozhněvaných mužů vzniklo původně jako řadová televizní hra; její vynikající filmovou adaptaci natočil jako svůj debut režisér Sidney Lumet v roce 1956. Verze režiséra Williama Friedkina je tedy dalším zpracováním této látky (jež je uváděna i na divadle). Bývá též považována za remake Lumetova snímku (spojitost naznačuje podobná dekorace či využití původního, avšak přepracovaného hudebního motivu pod závěrečnými titulky). -
Rozprava porotců, majících rozhodnout o vině či nevině mladíka, obviněného z otcovraždy, je právě tak přesvědčivou úvahou o lidském faktoruv justičním systému, jako bravurně vystavěným dramatem, v jehož pozadí jde o život člověka. Reginald Rose jedinečným způsobem skloubil silný patos s neokázalou všedností, kterou představuje sestava "tuctových" Američanů. Jeho scénář, nominovaný v roce 1957 na Oscara, tak po čtyřiceti letech doznal jen zanedbatelných změn: postavy například hovoří o filmu Tajnosti a lži a o zápase boxerů Tysona a Holyfielda.
Friedkin zpracoval drama částečně i jako polemiku s Lumetovým pojetím: svůj snímektaké postavil na silných hereckých osobnostech, avšak významový podtext děje pozměnil tím, že do jednotlivých rolí obsadil zcela jiné lidské typy. Nejvýraznější změnu, jejímž smyslem bylo poukázat na hlubší kořeny a na univerzální charakter rasové nesnášenlivosti, zaznamenala postava porotce č. 10, jenž se z bílého rasisty změnil v černošského xenofoba s minulostí člena náboženské organizace Národ islámu. Naivního mladíčka (porotce č. 2, povoláním bankovní úředník) vystřídal zestárlý černoch s mírnou povahou (Ossie Davis), porotce č. 11 (hodináře, přistěhovalce z východní Evropy) tak trochu proti smyslu textu ztělesnil hispánský herec Edward James Olmos (v Lumetově verzi hrál postavu Jiří Voskovec). "Hlavního" hrdinu, porotce č. 8, který je jako zastánce neviny obžalovaného příčinou konfliktu v poradní síni, hraje Jack Lemmon jako poněkud defenzivního starého mužejehož motivací jsou vnitřní pochybnosti (srv. S bojovným, jakoby předem přesvědčeným hrdinou Henryho Fondy)
Oproti Lumetovým pečlivým obrazovým kompozicím a důrazu na každou repliku nechává Friedkin herce částečně improvizovat a snímá dění nezaujatě roztěkanou ruční kamerou. Zejména v první polovině hry se tak výrazně připravil o dramatický náboj. Civilnější pojetí však tvůrce zúročil ve vrcholném okamžiku hry, kde naopak docílil přesvědčivějšího efektu než Lumet . Vznikl tak snímek, jenž je v každém ohledu srovnatelný s "nedostižnou" verzí z roku 1956.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled