Děvče ze sirkárny

Už Hans Christian Andersen, k jehož pohádce Kaurismäki v tomto filmu odkazuje nejen názvem, ale i některými konstitutivními prvky díla, reprezentuje v oblasti literatury pro děti a mládež dosti výjimečnou osobnost. Jeho pohádkové příběhy, vyznačující se netradiční volbou postav, prostředí, ale např. i nekompromisností dějových point, v mnohém předznamenaly nástup tzv. moderní pohádky, u níž je jednou z určujících charakteristik schopnost oslovovat i dospělé publikum.
Z Andersenova pohádkového anekdotického vyprávění o chudé malé prodavačce sirek, která se poslední den v roce osvobodí od bolestí světa a dostane se k Bohu, Kaurismäki převzal především postavu dívky, jejímž údělem jsou sirky. Hlavní představitelka tohoto filmu Iiris pracuje, jak naznačuje titul, v sirkárně. Jinak se ale charakteristika její postavy nijak neodlišuje od kaurismäkiovského typu. Ačkoli je už dospělá, stále bydlí u rodičů. Monotónnosti života uniká čtením dívčích románů a příležitostnou návštěvou tanečních zařízení. Jednoho dne však potká vysněného muže, ale bohužel velmi brzy zjistí, že se ani minimálně nepodobá idolu objevenému v únikové literatuře pro ženy a dívky. A tak velké zklamání Iiris odpustit nemůže…
To už Andersena nepřipomíná ani zdaleka. Oproti děvčátku z jeho pohádky, jež končí svůj život v takřka úplné nehybnosti a jisté agonické apatičnosti, se filmová Iiris rozhodne jednat. A ačkoli pomsta iniciovaná zklamanými iluzemi působí nejen pateticky, ale vlastně i nepatřičně, je to samo odhodlání hlavní představitelky, vytrhující ji z umrtvujícího poklidu, co dodává filmu opravdu dramatický rozměr.
O tom, že mezilidské a především milostné vztahy jsou opravdu velmi komplikované, nás Kaurismäki přesvědčuje i v jiných filmech. V Děvčeti ze sirkárny tvoří jeden z ústředních hybných momentů nenaplněnost lásky, takřka nedosažitelnost jejího naplnění. Tento prvek bezútěšnosti vyvažuje finský režisér tím, že výrazněji akcentuje jiné než jen milostné vztahy a osobitý humor, zakládající se mnohdy na kontrastu mezi vážností přednesu a mírnou absurditou řečeného a celé situace. Někdo se směje i proto, že je to tak nepatřičné.

Petr Pláteník
Letní filmová škola 2011

Aki Kaurismäki v jednom interview uvedl: „Ve Finsku je spousta papíren, sám jsem kdysi v jedné pracoval jako dělník. Čistil jsem soukolí stroje, takže jsem byl vlastně pořád uvnitř. Připadá mi fascinující, jak stroj vyrobí z kmene krabičku plnou zápalek, proto jsem celý ten proces v úvodu filmu Děvče ze sirkárny ukázal. Probíhá bez zásahu lidské ruky-ale lidi okolo ovlivňuje. Nechtěl jsem zkrátka ukazovat Finsko, jak to dělávají turistické příručky: azurová jezírka, bitý sníh, laponští sobi - ale šlo mi o vyprávění příběhů lidí..." Ve třetí a závěrečné části „trilogie ztracenců" jde o příběh Iris (hraje ji stejně jako Ilonu ve Stínech v ráji Kati Outinenová). Iris je pramálo atraktivní drobná dívka, kterou kdekdo jen využívá a která sní svůj sen o tom, že jednou objeví svého prince z pohádky, s nímž začne žít nový, lepší život bez ubíjející rutinérské práce. Odejde do baru a vyspí se s náhodným mužem, ve kterém vidí prince. Probudí se v jeho luxusním bytě a vidí, že milenec společnou noc „ocenil" několika bankovkami, položenými na noční stolek. Noc nezůstane pro dívku bez následků. Dosud sentimentální Iris se ale záhy rozhodne nastolit zcela nesentimentální spravedlnost... Groteskní, černohumorně laděný snímek Děvče ze sirkárny byl poprvé uveden 12, ledna 1990 v Helsinkách a okamžitě se mu dostalo vysokého uznání i od mezinárodní kritiky. Pro Kaurismäkiho měl tento film význam i zcela osobní: jím se poprvé loučil s Finskem, protože měl pocit, že svou „trilogií ztracenců" vyslovil o finské společnosti vše, co vyslovit měl. Se svou ženou a psem se přestěhoval do Portugalska, kde od té doby tráví část roku, a svůj příští film se vypravil natočit do Londýna.

Autor/Zdroj: /Kino AERO