Deset století architektury [TV cyklus]

Jan Blažej Santini, pražský Ital, jeden z největších stavitelských géniů své epochy, proslul především jako tvůrce osobitého stylu tzv. barokní gotiky (jeho snad nejznámnějším dílem je kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou, postavený ve dvacátých letech 18. století). Jeho tvorba má však mnoho poloh a promítla se výrazně i do genia loci barokní Prahy.

Narodil se v únoru 1677 v rodině italských kameníků, již po dvě generace usazených v Praze. Jeho životní osudy nebyly příliš šťastné a jeho předčasná smrt ve 46 letech znamenala citelnou ztrátu pro české stavitelské umění. Ke stavbám dotvářejícím okolí Prahy patří Santiniho přestavba gotického cisterciáckého kláštera na Zbraslavi, započatá před rokem 1709. Z původního velkorysého projektu nakonec zbylo jen torzo, i to však svědčí o mimořádné tvůrčí invenci, zejména v komponování ambitů. Po smrti Santiniho pokračoval ve stavbě František Maxmilián Kaňka. V téže době se Santini věnoval práci pro klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Stavěl pro ně kapli sv. Anny v Panenských Břežanech, na níž jsou velmi patrné gotizující tendence, jejichž kořeny můžeme hledat v cisterciácké tradici. Podílel se rovněž na projektech Kolowratského, později Thun-Hohenštejnského paláce a fasádách domů hraběte Václava Morzina na druhé straně Nerudovy ulice, stejně jako paláce Colloreda Walsee. Malostranskými měšťany byl pozván k projektu poutního místa Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, na počest činu karmelitána, který požehnal katolickému vojsku před bitvou s českými stavy pomocí Kristova obrazu. Santini jako geniální syntetik ve svých variacích přetvářel historické vlivy předešlých slohů ve spojení s alegorickými a symbolickými principy. Tvůrci dokumentu nám předkládají citlivě vyvážené pojednání o jeho pražské tvorbě včetně historických, kulturních i biografických souvislostí.