Delirium tremens

Když člověk spadne až na dno a kterak z toho ven
Balkánské filmy si většinou neberou žádné   servítky, s divákem se nijak nemazlí, jsou   drsné a syrové. Delirium tremens srbského   filmového kmeta Gorana Markoviče (ročník 1946)   sice všechny tyto charakteristiky splňuje,   avšak navíc k tomu přináší jemnou filmovou   poetiku a spoustu emočních situací, které   mohou přejít až k dojetí a občas i slzám. To   je u balkánských filmů skoro ojedinělé. A   navíc kromě dramatu je to i komedie, která   místy vyvolává opravdu upřímný divácký   smích.
Populární herec Dagi je víc než   vytížený - hraje 40 divadelních představení   měsíčně, natáčí filmy, televizní seriály,   účinkuje v estrádách. Kromě toho má rodinu,   milenku a docela dost společenských oslav a   večírků. Aby tohle šílené tempo zvládl,   pije. Hraje opilý - sice stále úspěšně,   když není večírek zajde aspoň do baru a domů   se vrací totálně namol. Alkohol nad ním   postupně přebírá moc a slavný herec končí v   léčebně.
Tady dochází k nejhumornějším a   také k nejemotivnějším scénám, kdy Dagi je   úplně mimo a domnívá se, že jeho pacienti   jsou studenti herectví a snaží se je vyučovat.   Děj graduje s příchodem specialistky Lízy,   která v této léčebně aplikuje psychiatrickou   metodu psychodramatu, kdy se pacienti snaží   vžít do rolí kolegů, ale i imaginárních   postav jako Podpora, Naděje či Herectví. Díky   této metodě doznávají léčebných pokroků   nejen pacienti, ale možná i diváci v kině.