Delirium

Impotentní policejní psycholog se snaží   vynahradit svou neschopnost uspokojit svou ženu   pácháním hrůzných vražd na krásných   ženách. Hodně časté téma kriminálních   filmů sedmdesátých a osmdesátých let. Z   české tvorby lze připomenout třeba snímek   „Černá punčocha“ (1986) režiséra Otakara   Fuky, který si napsal i scénář. Kupodivu   nejinak je to i u tohoto italského filmu, který   natočil režisér Renato Polselli a který si   scénář napsal zrovnatak. Paradoxem obou   snímků také je, že v obou případech má vrah   ve své charakteristice kvalitativní poruchu   vědomí charakterizovanou náhlou změnou   chování s fluktuujícím průběhem. Tedy   jedním slovem - delirium. Žeby Otakar Fuka pro   svého krejčího opisoval od Renata Polselliho se   svým policejním psychologem? No nic. Snímek   obsahuje vše podstatné. Už z výrazu tváře   onoho psychologa je jasné, o koho se jedná. K   tomu napomáhají i jeho vnitřní monology a   psychedelický soundtrack. Psychotičnem pojaté   záběry ženských nohou už na samém začátku,   a dále vzhledu podivných žen, se už jen   podkresluje jeho zaměření ve zvrácené touze.   Scény vražd jsou nechutné a brutální, ale je   fakt, že na dnešní dobu svůj šokující   význam spíše pozbyly. Není od věci, že   policejní práce obsahuje několik málo   zásadních chyb ve vyšetřování a že děj   jako takový už trpí svou značnou   předvídavostí. I přes to je snímek testem   odolnosti v rámci potenciálu absurdna. Bizarní,   pošetilé, téměř nedefinovatelné. Na dnešní   rychlý svět už snímek bohužel disponuje   poněkud nudící atmosférou, ale jinak za   shlédnutí v rámci subžánru stále stojí.

Trošku pomotané giallo.Vždycky když si   myslíte,že máte rozuzlení před očima,nějak   se do zvrkne.Hlavní pomotanost je v identifikaci   vraha,střídají se nám tu totiž tři.A na   závěr jedna divná věc:Jedna dívka je zabita   uškrcením,druhá nožem a třetí je   utopená,ale policie říká,že prý nožem byly   zabity všechny.