Dalších deset minut 2

Druhá část ojedinělého filmového projektu – téma „čas“ podle osmi světoznámých filmařů. I tentokrát tvůrci využívají možnosti vyjádřit se naprosto svobodně k „věčnému“ tématu uplývajícího času v prostoru vymezeném pouhými deseti minutami pro každou z povídek. – Ztracený indický imigrant nachází nový domov, aby po letech zjistil, že ještě více zabloudil (filmová povídka B. Bertolucciho). – Čtyři pohyblivé obrazy nabízejí příběhy o okamžiku lásky a věčnosti umělecké tvorby (multimediální segment M. Figgise). – Proměny herce Rudolfa Hrušínského v čase a filmu (střihový dokument J. Menzela). – Rodinná oslava vinou opilého manžela končí smrtí (povídka I. Szabóa). – Cestou do Nancy autoritativní muž vykládá své názory na přístup k cizincům (povídka C. Denisové). – Piknik u řeky se mění tváří v tvář uplývajícímu odpoledni v demonstraci intolerance (povídka V. Schlöndorffa). – Astronaut se vrací na Zemi, aby na vlastní kůži pocítil relativitu času (povídka M. Radforda). – Poslední minuty mládí, odvahy, myšlení, paměti, lásky, ticha, historie, strachu, věčnosti a filmu (střihová koláž J.-L. Godarda).
Kino AERO 2003/11

Ztracený indický imigrant nachází nový domov, aby po letech zjistil, že ještě víc zabloudil (povídka Bernarda Bertolucciho). –Čtyři pohyblivé obrazy nabízejí příběhy o okamžiku lásky a věčnosti umělecké tvorby (multimediální segment Mikea Figgise). - Proměny herce Rudolfa Hrušínského v čase a filmu (střihový dokument Jiřího Menzela). - Rodinná oslava vinou opilého manžela končí smrtí (povídka Istvána Szabóa). - Cestou do Nancy autoritativní muž vykládá své názory na přístup k cizincům (povídka Claire Denisové). - Piknik u řeky se mění tváří v tvář uplývajícímu odpoledni v demonstraci intolerance (povídka Volkera Schlödorffa). Astronaut se vrací na Zem, aby na vlastní kůži pocítil relativitu času (povídka Michaela Radforda). - Poslední minuty mládí, odvahy, myšlení, paměti, lásky, ticha, historie, strachu, věčnosti a filmu (střihová koláž Jeana-Luca Godarda).
Po divácky úspěšném i kritikou uznáváném povídkovém snímku Dalších deset minut I přichází do českých kin i druhá část jedinečného projektu, který se už stačil zapsat do filmových dějin. I tentokrát nejzajímavější filmoví autoři světa využili možnosti vyjádřit se zcela svobodně k „věčnému“ tématu uplývajícího času na prostoru pouhých deseti minut.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora

Citát z legendy o hinduistickém bohu Višnovi („Bylo to, jako by se hory zahlédnuté přes mnohá tisíciletí vzdouvaly a znovu propadaly jako vlny na vodě.“) uvozuje ve filmu Dalších deset minut II s podtitulem Cello osm epizod, jež natočili na téma plynoucího času věhlasní „nekomerční“ tvůrci různých národností. Filmaři byli stejně jako jejich sedm kolegů v první částí diptychu Dalších deset minut I (2002, FP 2/2003) omezeni jen povinnou desetiminutovou metráží, jinak měli naprostou tvůrčí svobodu. – Povídky opět spojuje symbolický záběr plynoucí vody (jenž tentokrát namísto sólové trubky podkreslují tesklivé tóny violoncella, variující hudební motiv Paula Englishbyho) a shodné jsou i bílé kaligrafické podpisy režisérů na černém pozadí. Ve snímku se znovu střídají nejenom žánrová ukotvení, různé poetiky, techniky a přístupy k danému námětu, ale také barevný materiál s černobílým. – Ital Bernardo Bertolucci natočil jednoduchou mistrnou hranou metaforu na téma relativity času. Podobného tématu se dotýká (byť ve sci-fi balení) i povídka britského tvůrce Michaela Radforda. Zatímco maďarský filmař István Szabó vytvořil v téměř nepřerušeném záběru „nejtradičnější“ segment, pojednávající o manželské tragédii, v Americe působící Brit Mike Figgis experimentuje se svým „oblíbeným“ členěním filmového obrazu na čtyři kvadranty s paralelně probíhajícím dějem. Jediná žena v projektu, Francouzka Claire Denisová, se ve své více „přednáškové“ než „filmařské“ epizodě zaměřila na problematiku xenofobie vůči cizincům. Podobně je koncipována esej německého režiséra Volkera Schlöndorffa, inspirovaná textem svatého Augustina. Dva tvůrci zvolili formu koláže: Jiří Menzel ve střihové mozaice sleduje proměny tváře Rudolfa Hrušínského, klasik francouzské nové vlny Jean-Luc Godard pracuje s archivními materiály i s výňatky z vlastních snímků. – Film jako celek vlastně zajímavým způsobem ukazuje relativitu času: navzdory totožné minutáži plyne v každé povídce „čas svým vlastním tempem“. Kvůli nevyváženosti příspěvků i kvůli tomu, že někteří tvůrci (zejména Figgis a Godard) předvádějí spíš samoúčelný experiment, zůstává druhý díl ve stínu svého melancholického a konsistentnějšího předchůdce. – Diptych je věnován lotyšským dokumentaristům Jurisi Podnieksovi a Hercsi Franksovi (podle jejich stejnojmenného snímku byl projekt nazván) a francouzskému režisérovi Chrisu Markerovi.
Filmový přehled 2003/10