Cikáni jdou do nebe

Slavný film Cikáni jdou do nebe, který v roce 1976 natočil ve studiích Mosfilmu Emil Lotjanu, patřil k nejvýraznějším úspěchům sovětského filmu 70. let . Záměr k adaptaci ranných povídek Maxima Gorkého se rodil několik let. Kouzelný snímek, jehož děj se odehrává na přelomu 19. a 20. století kdesi v Besarábii, v pohraniční rakousko-uherské provinci, lze žánrově nejspíše zařadit jako romantickou baladu s prvky muzikálu k jejímuž vyznění přispívá i barvitě zobrazená příroda Karpat.

Legendární cikánský muzikál je baladickým příběhem o svobodě a osudové lásce. Film ukazuje nuzný, ale nespoutaný kočovný život cikánských kmenů v Besarábii (Moldávie) na přelomu 19. a 20. století.

Hlavní postavou je hrdý Zobar, vyhlášený krasavec a "nejlepší zloděj koní na světě", který umí vyváznout z každé situace. Když v boji s četníky utrpí zranění, vyléčí ho krásná cikánská dívka Rada s čarodějnými schopnostmi. Zamilují se do sebe, oba se však lásce brání, protože nechtějí přijít o svou volnost, kterou ctí nade vše. Jejich vztah končí tragicky.

Fascinující je hudební složka, ve filmu zazní několik tradičních cikánských písní i skladeb složených speciálně pro tento film (význačný moldavský skladatel Jevegenij Doga), vše v syrovém živelném podání. Zaujme také obraz (formát 70 mm), který občas sklouzává až na hranici kýčovitosti. Ukázky cikánského folkloru, myšlení a zvyklostí jsou ceněny etnografy jako velmi autentické.