Ciao, Italia!

Dokument o účasti československého fotbalového mužstva na MS v Itálii 1990. Chronologický přehled událostí - od kvalifikačního zápasu s Portugalskem až po prohru s německým týmem.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály videodistributora

Chronologický přehled účasti našeho fotbalového mužstva na mistrovství světa v Itálii 1990 komentuje svými úvahami řada populárních osobností (Nárožný, Bartoška, Kocáb aj.)

Autor/Zdroj: /Popis

Fotbal jsem nikdy ráda neměla, považuji ho za jeden z nejodosobněnéjších sportů vůbec, kde se dvě party chlapů na křivých nohou honí za „kulatým nesmyslem". Nemluvě ani o bandách řvounů, kteří se točí kolem fotbalu, z radosti nebo ze zklamání, jak to vyjde, demolují vagóny a rozbíjejí si navzájem hlavy. Jiný, samozřejmě mužský, ale i mužný pohled na fotbal má celovečerní dokument režiséra Tomáše Tintěry (znáte možná jeho film Hele, on letí) Ciao, Italia!, který zachycuje naše národní fotbalové mužstvo na mistrovství světa v Itálii v roce 1990. Film je koncipován ve trojím znamení devadesátky mistrovství se konalo a film natáčel v roce 90, každý fotbalový zápas trvá ideálních devadesát minut a slavilo se i devadesát let fotbalu.
Režisér vzal naši účast v Itálii zgruntu a začal kvalifikačním zápasem s Portugalskem, posledním krůčkem do velké soutěže. Potom ukázal průběh naší účasti v zemi fotbalu, odjezdem počínaje , přes jednotlivé zápasy ve skupině až po prohru s tehdy ještě západními Němci. Přesto není jeho reportážní dokument pouhým záznamem událostí. Mezi jednotlivé časové bloky vkládá výpovědi známých herců (P. Nárožný, J. Bartoška, J. Dvořák, R. Brzobohatý), kteří s větším či menším optimismem tipují výsledek. Palce domácím však drží všichni, i pan Kocáb, usoudivší že „vyhrajou červený nebo modrý brabenci". Nedůvěřivý a pochybující Petr Nárožný jako trest za svou skepsi celý film komentuje (komentář napsal T. Tintěra), ovšem se svou příslovečnou schopností zdravého odstupu a ironie.
Hlavním hrdinou filmu je fotbalové mužstvo jako celek. Trenéři a funkcionáři nepřipustili žádnou individualitu hráčů, protože podobný způsob by vyžadoval mnohem víc času i větší zátěž na koncentraci fotbalistů; kteří se ani před ani během mistrovství nesměli rozptylovat. Člověk, který se ve fotbalovém světě neorientuje a zná maximálně několik jmen hráčů a trenéra VengIoše, má v první třetině filmu potíže s jejich identifikací, ale ono nakonec není důležité, kdo je kdo a nepodstatné jsou i případné neshody v mužstvu, drobné šarvátky a rivality. Když jde o společnou věc, všichni se semknou pod vedením trenéra jako jeden muž.
Při natáčení stál režisér před tvrdým oříškem, jak se vypořádat s popisem několika zápasů (tady odvedli skvělou práci kameramani!) Vždyť až na barvu dresů bývají si nakonec všechny podobné, alespoň se tak zdá vnitřně nezainteresovnému divákovi. Tintěra se tohoto úskalí zhostil nápaditě: věděl, že zápasy se od sebe přee jen liší na první pohled rytmem a namíchal k obrazu pokaždé jinou muziku, umí pracovat i s tichem. Zpomaloval záběry, aby vynikly některé momenty – pády, skoky, výskoky, srážky těl a pod. a rozvinul tak celým dílem pomyslnou nit estetických momentů, v nichž pot, bolest a řev už nehrají hlavní roli zůstává jen zvláštní pocit radosti z pohybu, který jako by se přenášel z protagonistů na diváky. Škoda jen, že se přece jen nestříhal obraz přímo na hudbu - při opačném postupu totiž dochází zhusta k tomu, že rytmus pohybu se mine s hudebními akcenty... Stejně tak mohl režisér věnovat větší pozornost komentáři, který je místy dost mnohomluvný. Zvolil v něm sice správnou míru mezi sdělením obecně známých faktů, které není třeba opakovat ani laické veřejnosti, ale v sekvencích, které zachycují hráče ve volném čase, při rekreaci, s manželkami, se nezřídka uchyluje k banalitám. Nejpůsobivější je slovo v záběrech ze zápasů. Když už se budete ocitat na hranici nudy, rafinovaná poznámka, otázka, pochybovačné slůvko vás vytrhne z letargie a budete zvědavi, jak to dopadne.
Bývali jsme zvyklí na to, že podobné filmy za prohry, vinily kde koho a adorovali sportovní úspěchy části světa, do níž jsme patřili. Tintěrův film je prost falešně oslavných a politizujících úvah. Ukazuje fotbal jako hru, jako zábavu i jako součást byznysu. Nezapomene ani na kousek národní hrdosti. Nejde sice o bůhví jaký dokumentaristický zážitek, ale znalci a fandové si přippomenou pro ně významnou událost, pro ostatní je v Ciao, Italia! k vidění a procítění krása pohybu a síla zaníceného nadšwní. To není tak málo.
jah Cinema 1991/3/43

Autor/Zdroj: jah/Cinema