Cesta do Indie

Angličanka paní Mooreová cestuje ve dvacátých letech minulého století do britské Indie, aby navštívila syna, který zde pracuje jako úředník koloniální správy. Doprovází jí synova snoubenka Adéla. Tolik odlišná kultura ženy okouzlí, ale zároveň je něčím i odpuzuje. Děsí je všek povýšenost, samolibost a rasismus, které jejich krajané uplatňují vůči místním obyvatelům. Adéla se cestou na lodi seznámí s indickým lékařem Dr. Azizem, který se snaží potlačit své předsudky a pochopit odlišný způsob života. Adélu setkání citově rozkolísalo, ale nedokáže se oprostit od všeobecně uznávaných konvencí. Nutně dochází k rozkolu.
Dobová kritika si všímá dokonalé práce s kamerou, vysoce hodnotí nevšední, dramatické záběry, ale zároveň filmu vytýká povrchní podled na historický konflikt a to, že problém nemožnosti dorozumění mezi národy v koloniálním období je jen lehce naznačen.
Režisér David Lean tímto filmem navazuje po čtrnácti letech na své velké úspěchy dřívějších velkofilmů Lawrence z Arábie - 1962, a Dr.Živago - 1965.

Vliv spisovatele E. M. Forstera (1879–1970) na subžánr heritage film svými adaptacemi zajistil především James Ivory (Rodinné sídlo, Maurice, Pokoj s vyhlídkou). Ceněný literát však rovněž upoutal pozornost Davida Leana – jistě i proto, že román Cesta do Indie obsahuje také politickou kritiku. Režisérovi válečných dramat Most přes řeku Kwai (The Bridge on the River Kwai, 1957) a Lawrence z Arábie (Lawrence of Arabia, 1962) či romance z bolševického Ruska Doktor Živago (Doctor Zhivago, 1965) konvenoval i příběh situovaný do 20. let 20. století, kdy Indové otevřeně vystoupili proti svým britským kolonizátorům. Leana na předloze inspirované Forsterovými vlastními zážitky zaujala možnost vyprávět další silný, intimní příběh na pozadí významných historických událostí. Po čtrnácti letech režijní abstinence zaviněné neúspěchem titulu Ryan's Daughter (Ryanova dcera, 1970) se proto tehdy 76letý klasik ještě jednou vrátil k filmu.

Hrdinkou příběhu, kterému atmosféra thatcherovské Británie dodala nové kontexty, je mladá Angličanka Adela, jež přijíždí do exotické ciziny s úmyslem „poznat skutečnou Indii“. Pohrdá zvyky a předsudky svých krajanů, nakonec však nezvládne střet s realitou: po pikniku ve starobylých jeskyních obviní ze sexuálního útoku svého hostitele, chudého indického lékaře. Soud s nevinným muslimem rozbouří už tak napjaté vztahy mezi Indy a Brity.

David Lean se v Cestě do Indie jako scenárista i režisér vrací k jednomu ze svých oblíbených témat – k otázce porozumění mezi západní a východní civilizací. Niterně nervní herecké podání Australanky Judy Davisové Adelu mění v současnou hrdinku zmítanou mezi nonkonformismem a frustrací, jež nakonec hledá bezpečí ve dříve opovrhovaných konvencích.

Snímek se navzdory velkorysé, perfekcionistické inscenaci nesetkal s tak všestranně vřelým přijetím jako Leanovy slavné eposy z 50. a 60. let. Získal sice celou řadu ocenění, z jedenácti oscarových nominací však proměnil jen dvě.

Alena Prokopová
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

Dvacátá léta minulého století. Na lodi směřující z Anglie k indickému subkontinentu cestuje paní Mooreová, doprovázená Adélou Questedovou, snoubenkou svého syna Ronnyho, který zde pracuje jako úředník britské koloniální správy. Po příjezdu je na jejich počest uspořádán v tamním anglickém klubu večírek. Paní Mooreová brzy společnost opouští a prochází se tajuplnými prostorami starého chrámu. Tady se potká s osaměle meditujícím indickým lékařem Azízem. Azíz je okouzlen rozvážnou moudrostí staré ženy, která se s porozuměním vyslovuje k údělu podrobené země. Mooreová s Adélou touží blíže se seznámit s životem a mentalitou Indů a jsou pohoršeny přehlíživým, pohrdavým postojem většiny přítomných Angličanů k zemi, kterou spravují. Události pomalu, ale jistě nabírají směr k osudnému nedorozumění.

Téměř tříhodinovou, velkorysou adaptaci románu Edwarda Morgana Forstera natočil po mnoholeté tvůrčí pauze klasik britské kinematografie David Lean. Cesta do Indie je vedle komorně zúženého příběhu hlavních hrdinů také ohlédnutím za palčivým traumatem z dějin britského impéria, kterým kolonizace Indie bezesporu je. Film, který vyniká vytříbenou režií, nádhernou kamerou i hudbou a skvělými hereckými výkony, obdržel vedle řady dalších cen dva Oscary: Peggy Ashcroftová za vedlejší herecký výkon a Maurice Jarre za hudbu.

Zdroj: ČT

David Lean svůj poslední film Cesta do Indie natočil po čtrnáctileté pauze, jež uplynula od uvedení jeho předchozího rozpačitě přijatého dramatu Ryan's Daughter (Ryanova dcera, 1970). Další z jeho monumentálních velkofilmů je přepisem stejnojmenného „koloniálního románu" E. M. Forstera z roku 1924, v němž autor reflektoval vlastní zkušenosti z pobytu v Indii. Lean měl zájem toto mistrovské dílo zfilmovat poté, co viděl v roce 1960 v Londýně jeho jevištní úpravu. Forster ale tehdy odmítl prodat autorská práva.
Příběh se odehrává v Britské Indii ve 20. letech minulého století. V době, kdy na tomto území začal narůstat nenásilný odpor proti koloniální nadvládě, mladá dáma Adela Questedová poprvé v životě opouští Anglii. Na cestě po Britském Rádžu ji doprovází laskavá paní Moorová, s jejímž upjatým synem Ronnym Heaslopem, jenž působí jako smírčí soudce koloniální správy v provinčním městě Čandrapuru, je Adela zasnoubena.
Svéhlavá, vůči domorodcům ale nepředpojatá mladá žena, kterou v exotické zemi nebaví po anglicku pít čaj o páté a chodit na zápasy póla, by ráda viděla něco ze „skutečné Indie". Příležitost k tomu se naskytne, když jí i paní Moorové chudý indický lékař Azíz nabídne, že jim uspořádá „piknik" v tajemných Marabarských jeskyních. Bystrá, ale poněkud prudérní Adela však po návratu Azíze obviní z pokusu o znásilnění. Lékař je postaven před soud, který se stane rozbuškou pro dosud jen doutnající rasové napětí mezi britskými kolonizátory a domorodými obyvateli.
Lean ve velkolepě rozmáchlé adaptaci, plné nevšedních panoramatických záběrů čarokrásných scenérií, které jako by vystoupily z obrazů Edwarda Leara, zůstal věrný původnímu příběhu. Ten prozkoumává neslučitelné civilizační, náboženské i sociální rozdíly mezi západní a východní kulturou v zeměpisných šířkách, kde lidé různých národností mluví stejným jazykem, přesto si ale vzájemně nerozumějí. Tento střet se sváří i v Adele (v decentně tlumené poloze ji zosobnila Judy Davisová), kterou cizokrajné prostředí fascinuje, přitahuje, ale zároveň děsí.
Režisér ve scénáři změnil několik detailů, zdůraznil mystičnost příběhu a připsal pár scén (klíčová je ta, v níž Adela navštíví ruiny chrámu se sochami v erotických pozicích). Všudypřítomný britský snobismus, nadřazenost a rasismus - lékařovo obvinění je postaveno na základě předsudku, že muži tmavší rasy vždy prahnou po bílých ženách - „vyvážil" zdůrazněním velkomyslnosti postavy vůči indickým tradicím i zvykům vnímavého anglického ředitele školy Richarda Fieldinga (ztělesnil jej James Fox).
Snímek byl nominován na jedenáct Oscarů. V konkurenci Formanova Amadea (1984) a Jofféových Vražedných polí (The Killing Fields, 1984) si však zlatou sošku odnesli pouze sedmasedmdesátiletá Peggy Ashcroftová za jemné ztvárnění paní Moorové a Maurice Jarre za starosvětskou partituru.
Tomáš Seidl, Letní filmová škola 2012