Čas dluhů

V manželství agresivní a dominantní Dany s poddajným a tvárným Milanem to už dávno neklape. Bouřlivý konflikt, kterým krize vrcholí - fyzické napadení manželky na našem zahraničním zastupitelství v Tunisu před velmi důležitou obchodní schůzkou - připraví Milana nejen o lukrativní postavení v diplomatických službách, ale přivede ho navíc k naprostému nervovému zhroucení. Na psychiatrické klinice poznává maldou, půvabnou lékařku Táňu. Ta se snaží svému pacientovi nalézt vlastní cestu životem. Profesionální zájem se mění v hluboký vzájemný milostný vztah. Dana se ovšem nehodlá vzdát své "hračky" a Milan stále ještě nedokáže stát pevně na vlastních nohou. Jenže kompromis není receptem ani na lásku ani na nenávist. A tak se aktéři příběhu, ale zdaleka nejen oni, ocitnou v bludném kruhu, z něhož lze přitom tak snadno vystoupit...

Talentovaná režisérka Irena Pavlásková filmem ČAS DLUHŮ volně navazuje na svoji prvotinu ČAS SLUHŮ. V reáliích dneška nabízí groteskní, šokující a zároveň tragikomický příběh o mezilidských vztazích. Vedle Ivany Chýlkové a Karla Rodena se tentokrát objeví na plátně i Lucie Bílá v roli Táni. Potvrzuje i před filmovou kamerou Yurije Ssokola, jak široký a bohatý je její talent. Autorem hudby je opět Jiří Chlumecký.
ČAS DLUHŮ je jedním z horkých favoritů na Českého lva.

Film obdržel grant hl. města Prahy pro oblast umění a kultury.
Autor/Zdroj: /Svedectvi


Volné pokračování úspěšného filmu ČAS SLUHŮ.
V manželství agresivní a dominantní Dany s poddajným Milanem, to už dávno neklape. Bouřlivý konflikt, připraví Milana o postavení a přivede ho k nervovému zhroucení. Pomocnou ruku mu podá doktorka Táňa. Dana se nehodlá vzdát své hračky a Táňa netuší do čeho se uv
Autor/Zdroj: /reklamní materiály videodistributora

Vzal si ji ze soucitu a nikdy toho nepřestal litovat. Přisála se totiž na něj jako vyhladovělá pijavice a s tváří Matky Terezy s ním začala smýkat zleva doprava a naopak, jak jen právě potřebovala. Ponoukala ho k bezohledné kariéře a pak mu to s gustem vyčítala. Stal se bezbrannou loutkou v jejích pěstěných rukou...

O devět let později se pod horkým tuniským sluncem zdá leccos jinak. Danina někdejší láska - Marek - zmizel kdesi v propadlišti dějin a její život na zahraničních zastupitelstvích se zúžil na utrácení peněz, laškování s milenci a cepování manžela. Milan se naučil vedle té vypočítavě chladné reklamy na luxus, přičemž sám se snažil utíkat ke kariéře obchodního rady a ke své -náctileté dceři Markétě. Pak se ale stalo, co se jednou stát prostě muselo: Několik domácích elektrospotřebičů osudově změnilo své místo a byl z toho nejen mezinárodní skandál, ale i těžký úraz a konec dosud vzorové diplomatické kariéry.

V pražském psychiatrickém sanatoriu našel Milan konečně klid. Hrabání listí najednou dávalo jeho životu potřebný řád a smysl. Všetečné psycholožce Táně Ebermanové, která sem nedávno nastoupila na stáž, se ovšem utíkání před problémem zdálo přesně v duchu medicinských příruček málo a rozhodla se Milanovi pomoci jeho situaci skutečně řešit. Neznalá všech peripetií jeho manželství s Danou ovšem brzy uvízla na mělčině svých vědomostí, zvlášť když se jí Milan stával stále sympatičtějším a když se tomuto rodícímu se vztahu nedokázala rozumově postavit. Oba navíc zapomněli, že Dana určitě nebude chtít svěřit svou oblíbenou hračku první, kterou Milan potká...

Naplňovat velká očekávání je vždycky ošidná záležitost. Scenáristka a režisérka Irena Pavlásková se ovšem do této situace dostala sama a dobrovolně, když se odhodlala po devíti letech vrátit ke svému mimořádně úspěšnému debutu Čas sluhů, oceněnému mj. Zvláštní cenou poroty na festivalu v Cannes. Nechť jí slouží ke cti, že se nerozhodla původní příběh jenom nastavovat či ředit, ale že se rozhodla posunout ho dál a představit nám ho z nového úhlu. Jednak si za ústřední postavu tentokrát nevybrala démonicky prospěchářskou Danu, ale slabošského Milana, a jednak od dramatu s výraznými prvky podobenství přešla k pitoreskně traktované tragikomedii. Zatímco první polovina rozhodnutí je zajímavým a koneckonců logickým posunem, s druhou částí se divák znalý prvního filmu bude nejspíš vyrovnávat jen s velkými obtížemi.

Nemalým vývojem prošli i oba hlavní hrdinové - Dana už není zatvrzelou sfingou, nekompromisně jdoucí za svým cílem, ale zpohodlnělou bestií, které stačí ke štěstí párkrát si kopnout do slabocha; Milan ztratil za ta léta nerovného partnerství jakýkoliv cit pro míru a realitu, a i proto se ve své bláhové vzpouře tak osudově mýlí.

Novou postavou příběhu je psycholožka Táňa Ebermanová, milá, byť poněkud nevyrovnaná mladá dáma, která se snaží rozumově přesně zvládat svůj život. Ovšem když do jejího vesmíru zasáhne cosi takového jako Milan, naprosto se vymykajícího všem teoretickým příručkám, je ztracena a vzdor všem dobře míněným příkazům rozumu se nechává strhnout k nerovné hře, v níž je předem odsouzena k neúspěchu.

Zatímco Ivana Chýlková i Karel Roden přijali rovinu lehké nadsázky a své postavy modelují výrazně volnějším způsobem než v Času sluhů, čímž se rozostřené kontury příběhu ještě víc rozmazávají, proti svému dosavadnímu stereotypu obsazená Lucie Bílá (mj. prostitutka ve Fontáně pro Zuzanu 2, čarodějnice v Princezně ze mlejna, matka Ubu v Králi Ubu) příjemně překvapuje postavou neuroticky plaché vědkyně, co touží po obyčejném lidském štěstí. Snad i díky drobné herecké nejistotě dokázala Lucie Bílá postavu Táni obdařit spalujícím ženstvím, srdcem věčně zápasícím s rozumem.

Velmi dobrým hereckým výkonem se blýskla i Tatiana Vilhelmová, jejíž Vendy je vzdor své scenáristické ošidnosti na plátně mimořádně živoucím tvorečkem a originálem každým coulem. Je až odzbrojující, s jakou nebývalou profesionalitou a hereckým mistrovstvím se Vilhelmová představila ve svých dosavadních třech filmech. A jestliže si za Indiánské léto i Šeptej vysloužila nominace na Českého lva, pak ani letos by mezi horkými kandidáty na českou výroční filmovou cenu rozhodně neměla být bez šancí.

Čas dluhů je i není pokračováním Času sluhů. Pro mluví práce kameramana Yurije Sokola, jenž zachoval Brabcovu hru podzimního listí a pečlivě vybraných exteriérů, či skladatele Jiřího Chlumeckého, kteří vás už úvodními takty opět zatlačí do křesla. K výraznému a nepříliš štastnému posunu naopak došlo v žánru snímku: Změnit drama v tragikomedii a místy až ve frašku (např. scéna firemního večírku u Hanavského pavilonu) je přece jenom příliš. S tím velmi úzce souvisí i nebývalý důraz na slovní a situační komiku a poněkud zbytečné narážky na nové mocipány, jejich gorily, tzv. bílé koně, politiky, vřeštící fan kluby atd.

Z diváckého hlediska je lepší k Času dluhů přistupovat jako ke zbrusu novému filmu, čímž se vyhneme porovnávání s prvním dílem, který při zákonech všech filmových sérií mohl překonán opravdu jen velmi těžko. Čas dluhů v této souvislosti vyhlíží jako svérázná, místy chytrá a vtipná, jindy trochu samoúčelná a zdlouhavá postmoderní hříčka o mezilidských vztazích, které schází pevnější jádro a jasnější cíl.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema