Čapkovy povídky

Když v roce 1947 sáhli filmaři poprvé po Čapkových Povídkách z jedné a druhé kapsy neměl režisér Mac Frič ve spolupráci se scenáristou Františkem Vlčkem a Jaroslavem Žákem lehkou práci - vybrali pět povídek: Propuštěný, Případ s dítětem, Balada o Juraji Čupovi, Ukradený spis a Poslední soud. První je o podmínečně propuštěném trestanci, ve druhé policejní komisař hledá pachatele uneseného dítěte, a poznává, jak těžké je mezi navlas si podobnými nemluvňaty najít to pravé. Třetí je sugestivním vyprávěním o náboženském fanatikovi, který z božího příkazu zabil a jde se ve sněhové vánici udat na četnickou stanici. Ve čtvrté pátrá inspektor Pištora po bytovém zloději, který omylem ukradl tajné spisy generálního štábu, a v poslední povídce se dozvíme, že jestli je na některé hříšníky pozemská spravedlnost krátká, trestu stejně neujdou............

Cestující ve vlaku si vyprávějí úsměvné i vážné příběhy s kriminální zápletkou. Volná, ale ze všech následných pokusů "nejčapkovštější" adaptace krátkých próy tohoto autora. Distribuce snímku byla omezena, autor předlohy nebyl na sklonku 40. let žádoucí.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu


Nebudu mařit čas dlouhým úvodem o tom, jak dalece se vyznal Karel Čapek v člověku a v lidech a co a jak o nich dovedl povědět. Pro účely tohoto posudku, jehož cílem je změřit nikoli Čapka, nýbrž film, jenž se ho pokusil opticky vyslovit, úplně postačí omezit se na jednu kategorii Čapkova vidění člověka - onoho vidění "jako na dlani", jak je demonstroval svými povídkami. Zevrubného výkladu není třeba. Co ti leží na dlani, k tomu máš dozajista jiný poměr než k tomu, co před tebou leží - na příklad - na pitevním stole. Buďsi tahle na dlani se hemžící člověčina ledasjaká, všelijak pokřivená a pokroucená, buďsi ničemná a třebas i páchnoucí - neubráníš se jí. Nedá ti to, abys neposhověl, abys nenašel výklad co možná nejmíň odsuzující, co možná laskavý a chápavý - jinými slovy co možná lidský.
Povídky z jedné i z druhé kapsy představují kvintesenci tohoto Čapkova laskavého, zdaleka ne sentimentálního, a přece cituplného a v dobrém smyslu soucitného vidění svého bližního. S hlediska formy pak možno říct, že právě tento druh vidění přivedl Čapka ke kultu útvaru povídkového. Neboť prohlížíš-li človíčka na dlani, nemáš chuti rozřečnit se o svých objevech kdovíjak zeširoka. Povíš stručně, výstižně a jadrně, co vidíš - a dost. Povídka tu vyhovuje přímo klasicky.
Hůř jsi na tom, tvoříš-li filmem a zamaneš-li si ne jednu, nýbrž několik takových povídek najednou vtělit do živé podoby optické. Proto hůř, že tam, kde literát si počínal klasicky, ty jako filmař si budeš počínat chtěj nechtěj dokonale protiklasicky - jinými slovy protidramaticky - jinými slovy protifilmově. Předem víš, že se tímhle krokem octneš v hájemství cizí formy. A uvědomuješ si, že nižádnou procedurou nestvoříš to, co jsme si zvykli klasifikovat jako filmové drama: jednolitý, dějově sevřený a bezpečně vyklenutý útvar. Mluveno sportovní terminologií, zbývá ti jediné: zvítězit v boji o pohár útěchy. Neurazit autora, neznešvařit jeho dílo, dotýkat se ho co možná pietně a projevit maximum citlivosti v jeho chápání a přetváření..
Jen v tomto omezeném okruhu se může pohybovat kritický soud Vlčkova a Fričova filmového transkriptu povídek Karla Čapka. Hned na počátku lze na jejich adresu povědět toto: film Čapkovy povídky neuráží autora, neznešvařuje jeho dílo a dotýká se ho v každém ohledu pietně. Oba filmoví vykladači očividně odhadli střízlivě své síly, jestliže se rozhodli pro realistickou, epicky drobnomalebnou a filmově nikterak průbojnou traktaci těchto literárních skvostů vypravěčského umění. Ponechali stranou vzdálenou možnost stvořit dílo kongeniální podoby filmové a spokojili se rozumně úkolem skromnějším - úkolem, jehož hlavním cílem bylo popularisovat. Nedostupnou - až na některé výjimky - jim zůstala pregnantnost Čapkova postřehu i slovního záznamu a mnoho zůstali dlužni plastickému bohatství jeho dialogu, Nepodařilo se jim filmově opsat finesy Čapkovy vygravěčské lehkosti. Naproti tomu dokázali přísně dodržovat pravidla vkusu. A co víc: dokázali probudit chuť na Čapka - a už proto nenatočili film zbytečný.
Ve výběru povídek měli šťastnou ruku, díváme-li se naň tak, že bylo jejich úmyslem stmelit pět různých příběhů v uzavřený útvar s příhodným začátkem i koncem. Těchto pět povídek z obou kapes sepjali jednoduchým způsobem v dějové pásmo tím, že část z nich přímo vyprávěli a část dali vyprávět za jízdy vlakem. Vyřešili tím otázku plynulého přechodu a toku a soustředili se pak na to, aby jednotlivým povídkám vtiskli v rámci thematické jednoznačnosti jejich odlišný svéráz. Větší část tohoto úkolu spočívala na bedrech režie, neboť kardinální otázkou tu byla otázka atmosféry, její věrojatností a účinlivosti. Ani nepříliš rigorosnímu pozorovateli neujde, že tento úkol nebyl splněn tak, aby bylo možno mluvit o vyrovnané úrovni. Vypravěčsky nejčistších poloh se dobrala režie v povídce první - o propuštěném trestanci - a předposlední - o ukradených dokumentech - a nesporně silného účinku dosáhla v situačně zvichřené hospodské scéně povídky třetí - o Juraji Čupovi - na níž se provinila pouze přemírou metráže. Naproti tomu selhala ve zbývající části této povídky, ztroskotavši nejen na atmosférické exotičnosti prostředí, ale i na kresbě charakterů, s výjimkou Kovaříkovy postavy vraha Juraje Čupa. Druhou povídku - o ukradeném děcku - zachránil pouze citově zkypřený výkop Lídy Chválové před komičností příliš povědomého střihu, a povídce páté vytýkám vedle laciné a nevynalézavé nebeské pasáže zejména to, že uvrhla závěr filmu na mělčinu dialogu, vedeného zvolna kamsi "do ztracena".
Jestliže s atmosférou jednotlivých povídek zápasila režie se střídavým štěstím, s hereckou partií zacházela nesporně s větším úspěchem. Nic tak rád nekonstatuji jako skutečnost, zřejmou na první poslech, že Čapkova jazyková kultura, jeho výrazové bohatství a jadrnost, ovlivnily hereckou složku natolik, že učinily z tohoto díla jeden z nejlépe mluvených filmů české provenience. I v dalším ohledu však vyžadoval tento druh Čapkovské látky zvláštního porozumění interpretačního. Figury a figurky těchto malých příběhů malých lidí víc než kterékoli jiné vylučují hereckou osobitost, víc než kterékoli jiné žádají na herci, aby se v nich ztratil. Nepodařilo se to vždycky a zúplna v tomto případě. Ale podařilo se to natolik, že lze mluvit při nejmenším o zásadním pochopení tohoto požadavku a namnoze i o jeho příkladném splnění. Není tu hereckých exhibicí a parádních výstupů ostřílených protagonistů - a dobře, že jich není. Dík tomu je lépe slyšet Karla Čapka, dík tomu věříš Průchovi, Filipovskému, Chválové, Pištěkovi, Bielikovi či Kovařikovi - abych uvedl ukázky nejlepší - jaks jim snad nikdy předtím nevěřil.
Jen hudba Františka Škvora akcentovala - zdá se mi - některé pasáže s melodramatičnosti Čapkovi cizí, kdežto zbývající složky fotografie a stavby - zůstaly právy nenáročnému realismu režie.
Souhrnem: nevyrostl nám tu filmový protějšek Čapkova vypravěčského genia, ale bylo tu s příkladnou slušností zacházeno s dílem, jehož znešvaření bychom nesli víc než bolestně.

Autor/Zdroj: Žalman Jan/dobová recenze


Cestující ve vlaku si vyprávějí úsměvné i vážné příběhy s kriminální zápletkou. Historky o ztraceném miminku, o ukradeném spisu, o vraždě spáchané náboženským blouznivcem jsou propojeny vyprávěním policejního komisaře.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály videodistributora