Buzíci

Nic jim nebylo svaté a jejich cesta neměla konec ani cíl. Gérard Depardieu a Patrick Dewaere ve francouzské černé komedii nabité erotikou a nihilismem.

Bezstarostná jízda a la française sedmdesátých let. Jean-Claude a Pierrot jsou dva cyničtí pobudové, chuligáni, zloději, neurvalci a mnoho dalších podobných přívlastků dostanou na své cestě po Francii. Co vlastně chtějí? Zahnat nudu, naplnit život bezbřehou provokací společnosti, šosáků a měšťáků, kdo ví. A možná to ani sami nevědí. Chvíli si nasazují masku misogynů, jindy něžných ochránců žen plných porozumění, někdy jsou to jen sprostí zloději.

Dvojice Patrick Dewaere a Gérard Depardieu, oba téměř stejně staří, plují svou sebezničující cestou s perverzní grácií a vulgárním šarmem. Cestu jim zkříží divy francouzského filmu jako Jeanne Moreauová, Miou-Miou, mladičká Isabelle Huppertová a Brigitte Fosseyová.

Režisér Bertrand Blier je synem zesnulého herce Bernarda Bliera. Proslavil se již v polovině 70. let jako tvůrce eroticky provokativních filmů, jejichž hrdiny jsou nejčastěji sexuálně frustrovaní muži.

Česká televize

Bezstarostná jízda na francouzský způsob. Proslulá kontroverzní černá komedie, ve které zazářil tehdy ještě málo známý Gérard Depardieu. Spolu s jedním z nejtalentovanějších francouzských herců, předčasně zesnulým Patrickem Dewaerem (1947 – 1982) vytvořil dvojici cynických hipíků, "chuligánů", kterým není nic svaté. Na své cestě řádí, rabují obchody, znásilňují ženy. Jako necitelní ignoranti jsou brutální zvláště při jejich ponižování, které je perverzní a vulgární. Přesto jsou některé situace podány s paradoxní lyrikou a groteskností, což zaručuje skvělou zábavu. Ve slavném skandálním filmu, který podle svého vlastního románu natočil režisér Bertrand Blier (nar. 1939) se v násilnických, hédonistických a misogynistických scénách mimo jiné objevují divy francouzské kinematografie Miou-Miou, Jeanne Moreau, Brigitte Fossey nebo Isabelle Huppert (nověji známá jako protagonistka Pianistky). Například scéna s Jeannne Moreau představuje žhavou parafrázi na film Jules a Jim, kdy si to kráska najednou chce rozdat s vlasatými hipíky. Všechno je dovoleno. Jeden z nejlepších filmů s Depardieuem. Americkou verzi filmu cenzura zkrátila na 117 minut.

Kino Aero 2003/12

Flákači Jean-Paul a Pierrot se baví tím, že otravují ženy. Když jednou vracejí na místo "vypůjčeného" citroena, dostanou se do potíží s jeho rozzuřeným majitelem. Pierrot je na útěku postřelen na obzvláště citlivém místě a obává se, že přijde o své mužství a že mu tak k ničemu nebude společnost půvabné Marie-Ange, kterou během akce jeho kamarád napůl unesl. Všechno je však nakonec jinak: Pierrot se dá rychle dohromady, hezká Marie-Ange je však, jak si oba mladíci několikrát ověří, beznadějně frigidní.
Trojice pokračuje v jízdě ve velkém stylu: výlet k moři a pobyt na venkově okořeněné nejrůznějšími sexuálními hrátkami jsou příjemným rozptýlením. Jejich nápady jsou však stále odvážnější a ne vždycky všechno skončí tak, jak chtěli. Jean-Claude prožije vášnivou noc podle svých představ s postarší ženou, kterou sbalí před věznicí, ta však ráno spáchá sebevraždu. Ženin syn, kterého trojice vezme mezi sebe, sice navždycky zbaví Marie-Ange frigidity, zato se však krutě pomstí vězeňskému dozorci a donutí partu pro jistotu zase opustit Paříž... Útěky, podvody, malé i větší zlodějny, především však nebývale svobodný vztah k otázkám, s kým a jak se vyspat - to je všechno, čím se hrdinové Buzíků zabývají. "Je pravda, že tahle role působí téměř autobiograficky, ale jen do určité míry. Nikdy jsem nic neukradl," hájil se čtyřiadvacetiletý bývalý chuligán a nadějný začínající herec Gérard Depardieu po premiéře komedie, v níž velice přesvědčivým způsobem ztělesnil křehkého chuligána Jeana-Claudea. Depardieuovi herečtí partneři Patrick Dewaere (Pierrot) a Miou-Miou (Marie Ange) nemuseli vzdorovat podobným podezřením adresovaným na tělo; svou nonkonformitu už předtím společně dokázali jako členové pařížského kabaretního souboru Café de la Gare. Razantní nástup nové herecké generace (ve filmu se menších rolí ujaly také Isabelle Huppertová a Brigitte Fosseyová) francouzská veřejnost sice nepřehlédla, víc ji však zaujala nebývalá morální svoboda snímku.
Anarchistický film, který vyvolal velmi protikladné reakce mezi diváky i kritikou, odstartoval nejen hereckou kariéru trojice hlavních představitelů, ale i tehdy ještě nepříliš známého čtyřiatňcetiletého autora literární předlohy, scenáristy a režiséra Bertranda Bliera. Nová generace i ,její" režisér společně zaútočili na spořádanou občanskou morálku i na hranice toho, co bylo dosud v kinematografii povoleno. Masové francouzské publikum na plátně poprvé vidělo (zepředu) dva nahé muže a s pobaveným úsměvem a pevně přimrzlým údivem na rtech muselo strpět nejrůznější sexuální nevázanosti trojice hrdinů. Frigidita, bisexualita, pederastie - to byla témata, o kterých Pierrot, Jean - Claude a Marie - Ange nejen mluvili: prostě jimi žili. Bertrand Blier se postaral o to, že jejich jednání a otevřeně "neslušné" dialogy nepředváděl jako skandální, ale naopak jako naprosto normální.
Nedávný skandál se sexuálně otevřeným Posledním tangem v Paříži moralistům dobře posloužil ke srovnání: na Buzících totiž možná nejvíc pobouřila skutečnost, že zjevně amorální hrdinové - na rozdíl od protagonistů snímku Bernarda Bertolucciho - nejsou ve vyprávění žádným tradičním způsobem potrestáni. Za zneklidňujícně otevřeným chováním hrdinů a za způsobem, jakým režisér jejich amoralitu podal, byl totiž málokdo ochoten vidět zoufalou potřebu lásky spojenou s neschopností se o ni vůbec ucházet...
Další filmy Bertranda Bliera potvrdily, že v Buzících nešlo o samoúčelný cynický výstřelek, ale originální autorský přístup. Depardieu v Blierovi našel přítele a jednoho ze svých kmenových režisérů (hrál v řadě jeho dalších filmů - v oscarové komedii Připravte si kapesníky - 1977, Studeném bufetu - 1979,
Večerním úboru - 1986 a filmu Příliš krásná pro tebe - 1989). Naposled se spolu sešli při natáčení snímku Děkuji, živote ( 1991 ), který Blier úmyslně koncipoval jako test vlastní odvahy. "Když jsem po čase znovu viděl Buzíky, zhrozil jsem se nad jejich extrémní opovážlivostí a násilností. Měl jsem najednou chuť zjistit, jestli jsem ve svých padesáti letech ještě schopný natočit stejně odvážný film," prohlásil.
Skandálnost nejspíš nepatří mezi nejtrvalejší hodnoty žádného filmu, protože hranice pobuřování diváků se stále posouvají. Buzíci ovšem každopádně stojí za podívání i dnes. Možná už tolik nešokují, ale znamenitě baví určitě.

Autor/Zdroj: /Cinema