Bubny

Největším zážitkem z   filmu byl Pavel Sedláček, v   polovině šedesátých let   mezi mládeží snad   nejpopulárnější zpěvák.   I já ve svých pubertálních   letech jsem zíral na svého   oblíbeného zpěváka, který   seděl na korbě jakéhosi   malého nákladního auta,   hrál na kytaru a zpíval.   Přiznám se, že jsem na film   šel znovu druhý den.

Někde jsem si přečetl, že   je v tomto filmu hezká hudba,   a tak jsem jej chtěl vidět.   Už první skladba u titulků   mi rvala uši. Tohle není   můj šálek kávy. A tyto   pazvuky trvaly přes pět   minut. Nu a pak celu první   povídku.
Druhá byla o   trempířích, takže jsem se   domníval, že to snad bude   lepší. Nebylo. Jen první   písnička nebyla nejhorší.   Pak koukáme na panáčka, a   do toho něco co se hudbě   podobá. I když už ne tak   odporné jako první půl   hodiny, přece jen mám o   hudbě jiné představy. A o   filmu také. I v této   povídce je však divák nucen   poslouchat pazvuky v   pozadí.
Třetí   veledílo tomu nasazuje korunu   a je hanba o něm psát. U mne   asi nejhorší hudební film,   který jsem kdy viděl.

Mládí, jazz, abstraktní   situace, výborná kamera,   ohromná civilnost a   převážně obrazové   vyprávění. Nová vlna v   ryzí podobě sahající po   uměleckém ztvárnění   dění všedního dne z   oblasti mládeže a touhy po   hudbě. Že je to zrovna jazz   není náhodou. Snímek je i   na dnešní dobu pro mnohé   velmi těžkopádný, neboť   taková tvorba není v naší   kinematografii zrovna   obvyklá, a tak svým   způsobem nadchne jen opravdu   zasvěcené.