Jako v zrcadle

Bergman ve vrcholné formě. Komorní, sevřené   drama čtyř lidí odhalující postupně jejich   utajované trýzně: osamělost, prázdnotu,   vnitřní i mezilidské bariéry a hledání   záchytného bodu, kterým má být, jak je u   Bergmana zvykem, Bůh. Ten se ale zase ukazuje   být příliš mlhavým a studeným pojmem a tak   se coby nadějné světýlko objevuje pojem trochu   konkrétnější - láska. Jinak je ale atmosféra   filmu vysloveně ponurá, tíživá a velmi   účinně jí v tom podporuje bachovské   violoncello. Herci jsou strhující, především   Harriet Andersson přímo koncertuje. Někdy se   sice dialog zvrtne do filozofické přednášky,   ale dá se to snést a koneckonců je to Bergman,   ne?

Každý další Bergmanův film mě utvrzuje v   tom, že jeden z největších, ne-li největší,   režisérů vůbec. Po tomhle filmu to platí   dvojnásob. Komorní prostředí, působivá   kamera, famózní výkony Bergmanových dvorních   herců, všechno je navíc umocněno cellovými   suitami od Bacha. Právě ty pro mě posouvají   tento úžasný film ještě o stupeň výš.