To že s žánrem „meč a sandále“ v roce 1964 není   něco v pořádku, jasně dokazuje tento film, protože   i jedna z největších hvězd tohoto žánru, se musí   spokojit s značně omezeným rozpočtem, navíc   režisér Giorgio Ferroni, jenž byl skoro dvorním   spolupracovníkem hlavní hvězdy, je bohužel   přinucen vykrádat i jiné filmy, což je opravdu   škoda, protože Ferroni byl velmi dobrý režisér a   specialista na akční sekvence, tady však nemohl   jako o tři roky dříve, kdy točil La guerra di   Troia, řídit stovky statistů do velkých bitev, ale   jen pár desítek a to ještě až na konci. Naštěstí   se režisér rozhodl, že nebude točit film, kdy pár   herců ve studiu moudře hovoří o velkých říších,   bitvách, citech a podobně, ale že natočí aspoň   akční film s těmi málo prostředky co dostal, takže   Scott nevynechá jedinou příležitost, aby se   zapojil do nějaké bitky, které jsou na velmi dobré   úrovni. Pokud bych tento film viděl někdy v deseti   letech, kdy k nám firma JAKS na video dodávala   podobné sandálové filmy, byl bych asi dost   spokojen, bohužel mi již není deset a už sem přece   pár italských sandálových filmů viděl, což se při   sledování ukázalo jako škodlivé, protože všechny   velké davové scény jsou vystříhány z jiných filmů,   konkrétně třeba záběr, kdy vojáci postupují ve   čtverci a jsou z přilehlých pahorků napadeni jinou   armádou, to je závěrečná bitva z Hanibala s   Victorem Maturem, o ostatních scénách si nejsem až   tak jist. Co mne ale velmi zklamalo, bylo   zjištění, že ta fantastická úvodní hudba od Angela   Francesca Lavagnina, jinak to velmi plodného   autora tohoto žánru a mého oblíbence, byla složena   již před šesti lety pro Nel segno di Roma, no a   ostatní hudba, všechny ty skvělé famfáry jsou zas   z Gli ultimo giorni di Pomlek z roku 1959, takže   asi jediné co Lavagnino složil, byla ta „hororová“   dramatická hudba, kterou asi nahrál doma v garáži,   naštěstí je použita pouze párkrát. Il colosso di   Roma je velmi průměrný zástupce daného žánru,   přesto je slušně koukatelný, za což vděčí pouze   režiséru Ferronimu, jenž se snažil z minima udělat   maximum a mužnému Gordonu Scottovi v hlavní roli.