Komedie Don't Drink the Water (Nepijte tu vodu) nezapře, že coby původně divadelní komedie vznikla v atmosféře vyhrocené studené války šedesátých let, kdy antagonismus demokratického a totalitního světa hrozil přerůst v celosvětový jaderný konflikt. A právě do doby vyhroceného napětí je v tomto filmu vržena americká rodinka Hollanderů (Woody Allen, Julie Kavner, Mayim Bialik), která musí v nejmenované východní zemi vinou pouhého nedorozumění hledat útočiště před zvůlí komunistické policie na ambasádě Spojených států.
Poskytnutí azylu pro rodinu, které je omylem považována za bandu špiónů, je ovšem jen výchozí paradoxní situací, nebyl by to Woody Allen, kdyby jeho kritika zůstala jednostranná; chytře si vychutnává komediální pohled na střet dvou různých systémů a různých mentalit: povedenou rodinku obdařil obecně platnými stereotypy amerického konzumismu a situaci posléze roztomile zkomplikuje neschopný syn vážené paní velvyslankyně, jehož dočasné zástupné působení v čele ambasády málem vyvolá mezinárodní skandál – zejména, když se právě blíží návštěva hlavy státu rozvojové země, který se má rozhodovat, zda se přikloní k jednomu či druhému světovému táboru. Ideologií zblblí komunističtí policajti (půvabné je, že do mnohých rolí filmu obsadil Allen herce východoevropského původu, jednoho si ostatně zahrál i známý herec, loutkář a principál Vít Hořejš) jsou sice také karikaturami, ale pro českého diváka, který dobu pamatuje, a tudíž ví, oč kráčívalo, jsou stále karikaturami hrozivými a nebezpečnými. Jak jsem se však mohl přesvědčit, současný mladší divák je vnímá i u nás jen coby figurky směšné a trapné, stejně tak ostatně dnešní mladá generace má to štěstí, že může jako neuvěřitelně absurdní nadsázku vnímat i záležitosti, které jsou pro pamětníky totalitního režimu takřka realisticky popisné. - Kéž by totalitní zrůdnosti propříště zůstaly už navždy pouze prostředkem k dělání srandy.
Jak nakonec dopadne plán Hollanderů na útěk do končin rudým terorem nesužovaných, to už si dnes snad můžeme bez obav vychutnávat při sledování filmu (případně některé z divadelních inscenací tohoto znovuoblíbeného Allenova titulu). A k tomu se snad ještě i zamyslet, zda Woody zas jednou neviděl do budoucna, a zda při psaní divadelní předlohy netušil, že přijde čas, kdy se za tou absurditou bude možné pobaveně ohlédnout zpět a právě sranda bude tou nejlepší cestou k nenápadnému (a potřebnému) připomenutí, že tohle vlastně kdysi sranda vůbec nebyla.
