Jako malá jsem u tohoto   seriálu vydržela sedět   klidně i celé hodiny, když   byla možnost. Běželo to na   Supermaxu. I po těch letech   se občas přistihnu u toho,   jak si prozpěvuji buďto   úvodní znělku ("Jsme   Animáci, vážení, cvoci   řádně praštění...")   nebo jejich píseň o jezeru   Titicaca ("Jó, Titicaca,   jezero Titicaca, leží mezi   Bolívií a Peru, jó   Titicaca, jezero Titicaca,   ryby plují do všech   směrů..."), s úsměvem   si vzpomenu na lekci v   politickém členění světa   nebo na Dot a její chvilky   poezie. S chutí bych se na   Animáky dívala znova, i   když některé díly byly   trochu slabší a už jako   malou mě moc nebavily.

Film nebyl vyloženě   špatný. Ale že bych ze   samého nadšení šplhala po   záclonách taky říct   nemůžu. Opominu-li pasáže   v němčině, kterým jsem   rozuměla tak z jedné   třetiny, tak mi celý film   připadal dost zásekovitý,   takové hop sem hop tam.   Zvolení hudby nicméně   chválím, podle mého to   skvěle podtrhovalo   atmosféru. Pochodující   vojáci, kteří si vesele   prozpěvují "Mám já   milou za vodou...",   stejně tak jako frustrace z   toho "křivonohýho   Skota",... spousta   takových drobých scén,   které ale celému filmu   dodávají na lidskosti.

Dávám sedm   hvězdicek. Sice to nebylo   špatné, ale nemyslím, že   by mi to nějak - až na   maličkosti - zvlášť   utkvělo v paměti.

Jinak poznámka - ano,   opravdu bylo parašutistům do   krypty zahalekáno, aby se   vzdali, že se jim nic   nestane. Dovolím si ocitovat   pasáž z knihy Smrt boha   smrti:

--- ...   V kryptě zůstávalo ticho.   Vyzývat je měl přítomný   tlumočník Chalupský.   Ušetřil mu to kolega,   konfident Schreiber. Opatrně,   stranou od možné dráhy   střel, do otvoru zavolal:   "Vzdejte se, nic se vám   nestane!" ---

Jména všech   výsadkářů by měla být   pamatována. Jak těch,   kteří zemřeli v kryptě,   tak i těch, kteří se až   tak daleko nedostali. Na to,   že byli navráceni do země,   jejíchž poměry neznalo   jejich velení a do kterého   byli vhozeni způsobem hození   do vody a plavte, v místech,   kde vůbec neměli být, s   nedostatečným   výsadkářským vycvikem...   Všechno tohle vyžadovalo   neuvěřitelnou dávku osobní   odvahy a sebeobětování,   stejně jako pokory a studu,   když se výsadkáři   dozvěděli, co nacisté v   protektorátu rozpoutali po   Heidrichově smrti. Ano,   řekla jsem studu - i v už   předtím mnou zmiňované   publikaci Smrt boha smrti je   vyjádřena odpověď na   otázku, proč se výsadkáři   skrývají i před těmi, kdo   jim nosí zásoby - stydí se.   Protože smrt Heidricha   nakonec přinesla smrt nejenom   jim, ale desítkám, stovkám   jiných lidí. Už proto by   měla celá událost být   připomínána - pokorně a s   úctou k těm, kteří padli v   době naší vlasti tak   těžké.

Jakmile jsme tenhle film   viděli, tak jsme sborově   celá rodina pravidelně   končili pod stolem smíchy a   stačí, aby někdo z nás   nahodil nějakou hlášku a   jsme schopní citovat celé   dialogy. Nikdo jsme od toho   nečekali nejlepší film na   světě a i tak se nám to   všem líbilo.

Tento film jsem viděla   několikrát (zrovna ho mám   puštěný :) ) a vždy se   výborně bavím. Na CSFD   tomuhle filmu vyčítají   socialistické budování. No   a co? Natáčelo se to té   době, tak by to o té době   mělo i být, mám ten pocit.   Koneckonců, takovýhle   "cirkus" není jen   tak - ta úžasná   improvizace, výkony,   nápad... herecké obsazení   nezklame, stejně jako film.

Tenhle film je jeden z těch,   o kterých člověk sice   slyší, ale nějak nemá   nutkání se na něj opravdu   podívat. Pak přijde chvíle,   kdy není co dělat, a   rozhodnete se podívat na   nějaký film. Pak narazíte   na tohle a úplně vás to   přibije na místo, od první   chvíle, kdy za porotci   zaklapnou dveře, až do doby,   kdy se dva z porotců loučí   v závěru filmu. Byl chlapec   vinen? Nebyl? Zmanipuloval   jeden porotce všechny   ostatní? Anebo byl celý   případ tak děravý, že   nemohl jinak, než poukázat   na všechny ty díry, aby se   nespáchala justiční   vražda?

Hrozně mi to připomíná   jedno Čapkovo dílo,   Hordubala. Ale to už je   vedlejší.

Tenhle film je srdeční   záležitost. Vždyck, když   je mi smutno, tak se podívám   na tři dámy, co plánují   operaci fúrie , která se   jim, i přes počáteční   nesnáze, vydaří na   jedničku a ještě tím   pomohou mnoha dalším.

I když pořád je   u tohoto filmu jeden velký   otazník... Co si asi tak Sean   Connery pomyslel, když   zaslechl Goldie, že   "Sean Connery je Moničin   šamstr! Je mu nejmíň 300   let a pořád je to pěknej   kanec!" ?

Na tento film jsem byla   upozorněna víceméně   náhodou. Hned jsem si ho ale   sehnala a následné   zkouknutí je něco, čeho   rozhodně nelituji. Vzhledem k   tomu, že celý film se   odehrává v období druhé   světové války, je   postavení černochů, celé   desítky let předtím, než   se konečně objeví někdo   jako Martin Luther King,   opravdu neradostné. Narozdíl   od bělochů jsou pouze   trpěni a jejich   "podřízené"   postavení je jim náležitě   dáváno najevo. Když se jim   přes všechny nesnáze   podaří dokončit výcvik,   nikdo nějak nechce, aby se   zapojovali do jakýkoliv   bojových akcí a je potřeba   zásahu samotné první dámy,   aby se s tím začalo   konečně něco dělat. I tak   ale trvá dlouho, než se   černoští piloti konečně   vymaní ze zajetí   bělošských předsudků a   dostane se jim zaslouženého   uznání.

Nejspíš ničím   nepřekvapí, ale také   neurazí. Možná naivní,   možná už stokrát předtím   zpodobněná zápletka - mně   se tahle "Popelka"   prostě líbí.

Seriál mých dětských let,   stejně jako někteří   další komentátoři i já   jsem byla schopná a hlavně   ochotná vstávat v nějakou   naprosto nekřesťanskou   víkendovou ranní hodinu,   abych se mohla podívat na   další epizodu Pokémona.   Ještě teď si pamatuji na ty   záchvaty smíchu, které jsem   měla během svaťáku,   protože mi neustále zněla   hlavou znělka první série -   "já chtěl bych být ten   nejlepší, jak nikdo přede   mnou..."

Ta hudba totiž je   vážně prímová a hlavně   šíleně chytlavá. Není   náhodou, že si cestou na   přednášku občas pouštím   do ouška "Pikachu I   choose you" a další   pokémoní fláky, stejně   jako to, že mi tu teď zní   úvodní znělka na Johto   League Champions.

Ještě teď si pamatuju   na doby, kdy jsem stejně jako   ostatní ze třídy měla   svoji sbírku pokémonů,   ještě teď mám pokémoními   nálepkami polepené dveře od   skříně a šuplíky u stolu.   Ach, kde jsou ty doby, kdy   jsem jako jediná ze třídy   měla zlatou kartičku   Pikachua.

Hm,   jenom o tom mluvím,   dostávám chuť se zas na   nějaký ten díl Pokémona   podívat. No, uvidíme, až   skončí zkouškové. Do té   doby - Pika, Pika!

Uznávám, zápletka je   možná trochu jednodušší -   ale ještě teď si pamatuji   to napětí, když jsem před   lety seděla se spolužačkou   v kině a čekaly jsme, až   začne film. Jedna z věcí,   co se mi vždycky na   Pokémonech líbila, byla ta   hudba, ta je tu taky moc   pěkná. A závěr, to brečel   snad každý, kdo tehdy v tom   kině seděl, ty   emoceeee...

Jako spousta filmů i   Pokémon: První film měl   nějaké ty (Poké)mouchy, ale   film se mi líbil a stále   líbí.

Tuhle pohádku jsem jako malá   naprosto zbožňovala, a u   těch temných scén během   Sněhurčina útěku jsem se   vážně bála. Před pár dny   jsem se na tohle podívala v   původním českém dabingu -   a sice už se během těch   temných scén nebojím, ale i   tak jsem vždycky napjatý jak   kšandy, jestli to opravdu   dobře dopadne.

Čím víc na tenhle film   koukám, tím víc jsem na   rozpacích. Jakožto ženská   jsem hrzně ráda, že je tam   tolik chlapů, nad kterýma   můžu slintat a tak všechno,   ale moje dušička trekkieho   si zoufá, co to sakra Abrams   wymyslel.

Asi   jsem konzerva, ale když jsem   viděla všechny ty grimasy,   co tam jednotliví herci   hážou, tak si říkám, že   tohle mělo být spíš   "Star Trek ze   střední" nebo tak   něco. Graficky je to krása,   ale jinak je to pořád   hrozné hop sem hop tam,   část mých oblíbených   postav je zásluhou tohohle   filmu značně neoblíbená a   má pocit, že jediný, kdo to   trochu zachraňuje, je Nimoy v   roli starého Spocka.

Zdařilý dokument České   televize.

Ačkoliv nejsem zrovna   zastánce glorifikace čsl.   legií, dokument mě zaujal   svým provedením - fotografie   doplněné čtením ze   soukromých deníků   přímých účastníků,   prolínající se s hranými   scénami i s drobnými vstupy   harmonikáře. Během bojů ve   válce se legie dle mého moc   nepředvedly - ale následný   ústup na transsibiřské   magistrále ukázal, co   dokáže člověk, když se   chce vrátit domů a pořád   mu v tom někdo brání.

Dokument mohu   pouze vřele doporučit.

Tak u tohohle filmu, ačkoliv   poněkud předvídatelného,   se vždycky velice dobře   pobavím - semetrika, která   si proti sobě obrátí snad   úplně každého, je nakonec   "zkrocena" manželem   dobrákem. Obraz "duše   naší paní domácí" je   dokonalý :D

Čím víc filmů   pojednávajících o   událostech během   "protektorátní   éry" vidím, tím víc   si říkám, že nejlépe   pomáhá dokreslit tehdejší   atmosféru černobílé   provedení.

Film sice není přímo   podle samotné povídky,   spíše bych to viděla tak,   že je "na motivy".   Základní myšlenka,   obsažená v povídce, ale   zůstává - "Z hlediska   vyššího principu mravního   vražda na tyranu není   zločinem!"

A dovolím si jen ocitovat   závěrečnou pasáž z   povídky, která na mě   zanechala hluboký dojem,   stejně jako stejná scéna z   filmu:

„Také   já... schvaluji atentát na   Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno   všecko. Obrátil se proto ke   katedře, usedl a začal   zapisovat do třídní knihy.   Ale sotva se dotkl perem   stránky, ozval se z lavic   povědomý hluk. Vyšší   princip zvedl pomalu oči ke   své třídě. Dvacet   septimánů stálo před ním   v pozoru, se zdviženými   hlavami, s očima planoucíma.