Silný, výtvarně   mimořádně výmluvný film.   Políčko po políčku   zarámovat a pověsit na zeď.   Náznakovost a nedořečenost   scén (lezení po žebříku,   vzájemné kontakty žen,   koncílium, stěhování) i   vnějšková rozvláčnost   filmu jsou přesnými   metaforami pocitu rozpadu   pospolitosti, řádu,   nemožnosti komunikovat a   ovlivňovat věci kolem.   Vnitřní pád hlavního   hrdiny je přitom vyjádřen   křiklavě zřetelně. Bezmoc   tváří v tvář entropii se   tu dá krájet. I v kontextu   odvážných výbojů   československé nové vlny je   film vyjímečný. Až   Brookovská teatrálnost a   naturalismus se současným   zachováním krystalicky   čistého Čechovova jazyka   činí z filmu   nezapomenutelnou záležitost.