Spáči nikdy neusnou!
Nejen film a hudba, ale i   četba knih patří k mým   koníčkům. A pamatuji si,   že koncem roku 1996 jsem v   jednom knihkupectví zahlédl   román "Spáči"   Lorenza Carcaterry. Za 159,-   Kč jsem si jej tehdy koupil a   neprohloupil jsem. Jde o jeden   z nejcitlivějších a   nejsilnějších příběhů,   jaké jsem kdy přečetl (a   že jsem přečetl hodně   knih!). Proto jsem nezaváhal,   když stejnojmenný film   Barryho Levinsona přišel v   březnu následujícího roku   do českých kin. Nehodlám tu   popisovat děj, to už   udělali jiní. Chci připojit   své pocity z tohoto snímku.   Dlouho jsem si kladl otázku,   proč ten film (i román) na   mě i na mé známé tak   silně působí. A myslím,   že jsem na to přišel. Z   celého příběhu je až do   morku kostí cítit to pevné   a dlouholeté přátelství   čtyř kluků a jedné   dívenky. Bylo to   přátelství až za hrob a to   doslova. Dva kluci již   nežijí (Tommy Marcano a John   Reilly), třetí (Michael   Sullivan) se usadil na   anglickém venkově, čtvrtý   (Lorenzo Carcaterra alias   "Shakes"), dříve   novinář, je dnes známý   spisovatel a ona dívka, dnes   žena Carol Martinez pracuje   dodnes v New Yorku na   sociálním úřade a pomáhá   mladým lidem. A právě o   takovémto opravdovém   přátelství, které   překoná roky, sní většina   lidí na této planetě. A že   se na konci románu i filmu   "Spáči"   příslušné americké   úřady distancují od tohoto   příběhu, že popírají,   že by se něco takového kdy   stalo, to vůbec neznamená,   že si to pan Carcaterra celé   jen vymyslel. Americké   úřady totiž nemohou něco   takového přiznat, to by si   jinak přilily benzín do   vlastního "rodinného -   úředního" krbu.   Možná se mi někdy podaří   vypátrat Michaela Sullivana.   Ne proto, abych ho zbytečně   obtěžoval. Jen bych se s   ním rád setkal, pohlédl mu   do očí a řekl mu, že pro   své kamarády udělal   mnoho...