Gympl
Chodila jsem na gympl v letech   1993-1999. Domnívám se, že   autoři scénáře i režisér   a herci popsali realitu,   která se od té, co jsem   zažila, mnoho nezměnila.   Vystihli tady i můj příběh   - příběh Pavly, včetně   domácího násilí. Rozdíl   je v pouze v tom, že jsem   neutekla k jednomu z   profesorů, ale ke kamarádce   a také jsem netrestala sama   sebe, tzn. nikdy jsem si sama   fyzicky neublížila,   nepálila jsem se ani   neřezala, ale moc dobře si   umím Pavlinu bolest a   motivaci představit.   Proplakala jsem ten film,   také jsem se zasmála,   spojení paní ředitelka pan   Kolman je také jako ze   smutné české reality.. ..a   jsem ráda, že je to vše ve   26 letech za mnou.. ..a také   bych možná měla dodat, že   znám i pohled z druhé   strany. Poté, co jsem   vystudovala učitelství pro   SŠ jsem se přesně dva roky   a tři měsíce pokoušela   přežít často nepříjemné   prostředí, kolegyně a   vedení. Našly se výjimky,   někteří jsou ve škole   opravdu kvůli   "dětem".. a   některé děti jsou opravdu   dětmi... ..A někteří   dospělí jsou dospělí,   kterých si lze vážit..