Přežili rok 2000 [TV seriál]

Nápadný žlutočerný tvor poutá pozornost člověka již od pradávna. Tohle zbarvení má predátory upozornit na jeho jedovatost.

Našeho největšího ocasatého obojživelníka, mloka skvrnitého, poznáme na první pohled podle výrazných žlutých či oranžových skvrn na černém těle. Je to výstražné zbarvení, které má upozornit na jedovatost mloka a odradit tak případné predátory. Jeho boční a hřbetní žlázy a hlavně nápadné příušní žlázy, zvané parotidy, obsahují totiž směs jedů, z nichž nejúčinnější je samandarin. Člověku může způsobit silné pálení, jen pokud se dostane do očí či na sliznici. Pro menší predátory ale může být samandarin i smrtelný. Vyvolává totiž silné svalové křeče, obtíže dýchání a zástavu srdeční činnosti. Díky této obranné pomůcce, kterou si během evoluce vytvořil, tak nemá takřka žádného přirozeného nepřítele. O jedovatosti mloka se zmiňují už staří Řekové. Podle bájí měl údajně mít díky chladnému tělu schopnost hasit oheň. Samotné slovo „salamader“ je arabsko-perského původu a znamená „žije v ohni“. To se vysvětluje tak, že když dřevorubci pálili v lese klestí, občas tím z úkrytu vypudili mloka, který pak jakoby vystoupil z ohně. Tato pověra se odrazila dokonce v jeho názvu v mnoha jazycích, například v němčině je to „Feuersalamader“, v angličtině „fire salamader“.

Mlok skvrnitý je široce rozšířen v západní, střední a východní Evropě. Obývá obvykle listnaté a smíšené lesy na vysočině a v podhůří, kde vyhledává blízkost čistých potoků a malých tůněk. Zarostlé rokle a kamenité svahy s mechem, bylinami a křovinami jsou místem, kde ho nejspíše potkáte. Ve dne a za sucha se ale schovává pod kořeny, padlými kmeny či v norách hlodavců, aktivní je hlavně v noci. Během pěkných letních dní mloka někde v lese ani nenajdeme, protože se vyhýbá přímému slunci, zkrátka nemá rád vyšší teplotu. Nejlépe je hledat mloka v jarním nebo podzimním období, a zejména pak po dešti. Mlok skvrnitý se pohybuje většinou pomalu a váhavě, ale když najde potravu, probudí se v něm dravec. Nejraději loví slimáky a žížaly, ale i další bezobratlé živočichy. Zimu přečkává obvykle pod zemí. Mlok je však chladnomilný živočich a tak nás někdy může překvapit, když ho potkáme i v době, kdy bychom to nečekali. I při teplotách 5 °C, z podzimu, se v noci ještě objevují.

Úkryty mlok opouští na jaře, v březnu či dubnu. Zejména od července do října pak samec aktivně vyhledává samice. Když se mu to podaří a druhého jedince identifikuje pomocí čichu jako samici, může dojít k vlastnímu aktu. Při něm samec nabírá samici na hřbet a kroucením zadní části těla stimuluje její kloaku. Teprve když samice zareaguje určitými pohyby těla, samec vypustí váček obsahující spermie, takzvaný spermatofor. Ten pak samice kloakou nasaje a může dojít k oplození. Oplozená vajíčka se na rozdíl od jiných našich obojživelníků vyvíjejí přímo v těle samice. Většinou během následujícího jara či léta samice vyhledá vhodné místo ke kladení larev. Jde zejména do těch nejvrchnějších vývěrů pramenité vody s malým vodním sloupcem, takže třeba hlubší studna není nic pro ně. Vybírá tu nejčistější chladnou průtočnou vodu.

Larvy protrhávají vaječné obaly krátce před porodem, nebo během porodu v kloace. Mloci jsou špatní plavci, proto i samice si pro porod vybírá mělké tůňky. Velké samice mohou postupně porodit až 70 larev. Protože larvy mohou strávit v samici různě dlouhou dobu, rodí se pak i různě vyvinuté. Ty nejmenší mají při narození délku 25 až 35 milimetrů. Mají zřetelně vyvinuté oba páry končetin, a na rozdíl od larev čolků jim ploutevní lem začíná až vzadu na hřbetě. Mají silné tělo a širokou hlavu, za níž jsou patrné tři páry vnějších keříčkovitých žáber. Larvy jsou také dravé a loví rybí potěr, malé korýše a červy. Jejich proměna neboli metamorfóza, v dospělce trvá asi 4 až 5 měsíců. Pohlavně dospívá ve čtvrtém roce. V přírodě se dožívá až 20 let.

Mlok skvrnitý žije v Evropě sice na rozsáhlém areálu, ale biotopy, které obývá, jsou zranitelné. Kvůli vysazování smrkových monokultur, postupnému odlesňování, intenzivnímu zemědělství a rozvoji automobilové dopravy je tak právem označen za silně ohrožený druh. Zajímavý způsob života mloka skvrnitého a potřeba jeho ochrany a osvěty vedly pracovníky zlínské zoo k vytvoření speciální expozice, věnované tomuto ocasatému obojživelníku. Podle ocasatých obojživelníků dostala název Centrum Caudata. Celé centrum je pojato jako výzkumná stanice, do které mají návštěvníci možnost na chvíli nakouknout a poznat život mloků. V současné době v Centru Caudatě můžete vidět 10 dospělých mloků, které si pořídili z registrovaného chovu v Německu. Mlok skvrnitý patří do kategorie zvláště chráněných živočichů České republiky, to znamená, že si nelze pořídit mloka tím způsobem, že si ho někde v přírodě najdete a odvezete domů.

Na rozdíl třeba od plazů, mlokům není třeba přitápět. Chovatelé u nich řeší za pomoci klimatizace spíš opačný problém. Tihle živočichové nemají rádi vysokou teplotu, naopak nižší teplota je jim mnohem příjemnější. Teplota by se ani v létě neměla pohybovat nad 20 stupňů Celsia. Mlok se cítí velmi dobře při teplotě 10 až 12 °C.



Rozeznat pohlaví u mloků není jednoduché. Samci mívají poněkud vystouplou kloaku, ale chovatelé si musejí všímat i dalších znaků. Samice dorůstají mnohem větších, robustnějších rozměrů, než je tomu u samečků. Samečci jsou, co se týče pohybu na souši, také mnohem hbitější. Jsou schopní se i na krátkou dobu rozběhnout, což větší, silnější, robustnější samice neumí.

Chov mloka skvrnitého v Zoo Zlín je teprve na začátku, a tak na případné odchovy si budeme ještě počkat. Centrum Caudata se mezitím stalo zajímavým cílem nejen dospělých návštěvníků Zoo, ale i dětí. Pro ně jsou kromě odborného výkladu připraveny i různé kvízy. Speciální programy jsou pak připraveny i pro školy.

Zdroj: Česká televize

Dokumentární film o skrytém životě mloků.
Filmová ročenka 2011